Smrt nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla - Úctyhodné dílo, které ovšem není úplně bez přešlapů

recenze

Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008) / Sandik (352 views)
Smrt nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla - Úctyhodné dílo, které ovšem není úplně bez přešlapů
Především je nutné říci, že kniha Radky Denemarkové je úctyhodné dílo, jehož ocenění v soutěži Magnesia Litera (Litera 2009 za publicistiku) bylo rozhodně zasloužené. Přesto tato kniha není prosta určitých přešlapů... Ostatně, leccos o tom napoví i recenze, které jsou přehledně zveřejněny na webu vydavatele.

Psát publicistické dílo o člověku, jehož dotyčný publicista dobře zná je vždycky ošemetné. Psát publicistické dílo o významném (a kontroverzním) divadelním režisérovi se záměrem, nenapsat běžnou "učesanou" monografii ještě ošemetnější, zvlášť, pustí-li se do psaní nikoli publicistka či teatroložka, ale spisovatelka. Příběh Petra Lébla navíc komplikují otázky, na které by fundovaně mohl odpovědět pouze psycholog či psychiatr. Všechny tyto "ale" také znamenají největší vakáty dané knihy. Avšak nepředbíhejme...

Radka Denemarková se navíc rozhodla nenapsat běžnou "objektivní" publicistickou práci s vysvětlením, že se jí při snaze po "objektivním psaní" z textu ztrácelo mnoho podstatného, ne-li nejpodstatnějšího. Zůstala "vypreparovaná fakta" o Petru Léblovi, ale zmizel Petr Lébl...

Osobně mi, při čtení knihy, subjektivní pohled autorky nikterak nevadil. Ta kniha se skutečně čte dobře, je strhující jako dobře napsaný román a přitom nemám dojem, že by se z textu ztrácela podstatná fakta. Přitom je ovšem čtení knihy poměrně vyčerpávající a místy i hodně bolavé.

Problematické se mi ovšem jeví autorčiny soudy o Léblově inscenacích. Právě zde je nejvýrazněji vidět jak to, že Denemarková jednoduše není teatroložka, tak to, že nemá jakoukoli osobní zkušenost s účinkováním na divadelních prknech. Léblovy inscenace hodnotí zásadně zvnějšku, z pozice diváka, nikoli z pozice tvůrce. Právě proto je pro ní tak těžké pochopit mnohé Léblovy pohnutky (ostatně, empatie Denemarkové občas chybí i v jiných ohledech). Její soudy o Léblových inscenacích se mi zdají příliš příkré a odsuzující. Ostatně, knize by určitě prospělo větší množství fotografické dokumentace jednotlivých inscenací, neboť fotografie by určitě řekly více, než sáhodlouhé popisy, jakkoli pečlivě a barvitě napsané. Ideální by samozřejmě bylo, pokud by součástí knihy byl přímo dvd disk se záznamy těchto představení nebo alespoň s jejich reprezentativním průřezem, ale to už bychom jistě opravdu chtěli příliš.

Problematické jsou ovšem na druhou stranu také zmínky o kritice. Popisuje-li autorka divadelní kritiky téměř jako parazity, kteří se přiživují na díle tvůrčích umělců, dopouští se tím přesně téhož černobílého pohledu, který u Lébla zhusta kritizuje.

V knize také citelně chybí vysvětlení, čím to vlastně Petr Lébl trpěl. Kromě depresí, které jsou autentickými Léblovými deníky ilustrovány poměrně hojně je tu zmínka o halucinacích (schizofrenie?) ovšem bez toho, že by z toho autorka vyvodila nějaký, nejlépe odborným soudem psychiatra podepřený závěr. Krátká citace z lékařské zprávy, navíc bez jakéhokoli komentáře či vysvětlení, se mi zdá zcela nedostatečná. Je přitom jasné, že právě Léblovo duševní onemocnění bylo minimálně v poslední fázi jeho života základním určujícím faktorem a také klíčem k jeho jednání. Mnohé by k Léblově životu a motivech ovšem mohl říci i dětský psycholog. Ani v tomhle případě nejsou autorčina vysvětlení a argumenty nijak zvlášť přesvědčivé a působí dojmem, že Denemarková ve svých soudech "vaří z vody".

Na závěr musím pochválit grafické zpracování knihy (autorem grafické úpravy je Helena Šantavá, ale svým dílem k ní nepochybně přispěla i sama autorka textu). Pokud by samotný text knihy byl pro samotného Petra Lébla patrně nepříjemným překvapením a šokem, pak grafické provedení knihy by jej určitě potěšilo. Odráží mnoho z Léblovy hravosti a nespoutanosti a určitě zaujme nejednoho milovníka kvalitní a výtvarně působivé typografie.

Přes uvedené výtky kniha určitě stojí za přečtení a to nejen v případě, že se čtenář úzce specializuje na osobnost divadelního režiséra a scénografa Petra Lébla či na problematiku českého divadla osmdesátých a devadesátých let.

Komentáře (2)

kniha Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla recenze

Sandik
03.04.2015

Rup: Obecně ano, ale zrovna Lébl moc "divadlo pro diváky" nedělal. Tohle tvrzení je ale třeba, aby bylo správně pochopeno, vysvětlit. I Lébl se samozřejmě snažil o to, aby se divadelní představení divákům líbilo. Jeho nasazení bylo často až fanatické a mnohdy nutil herce dřít doslova do krve, aby byl výsledek perfektní. Jen přitom absolutně nebyl sto pochopit, že jeho subjektivní pocit a prožitek z divadelního představení může být absolutně odlišný od pohledů a prožitků diváka. Zkrátka, když se něco líbilo jemu, MUSELO se to líbit i ostatním a pokud ne, považoval je jednoduše za pitomce.

Někdo by ho označil na narcise, nebo za sebestředného pitomce, ale on zřejmě asi spíš trpěl jakousi formou autismu, což mu naprosto znemožňovalo pochopit pohledy a prožitky jiných lidí.

To ale zrovna u herců či režisérů není nic až tak výjimečného. Třeba Věra Chytilová vykazuje dosti podobné symptomy, byť ne v tak extrémní poloze.

Rup
03.04.2015

Velmi mě zaujala věty, cituji: Problematické se mi ovšem jeví autorčiny soudy o Léblově inscenacích. Právě zde je nejvýrazněji vidět jak to, že Denemarková jednoduše není teatroložka, tak to, že nemá jakoukoli osobní zkušenost s účinkováním na divadelních prknech. Léblovy inscenace hodnotí zásadně zvnějšku, z pozice diváka, nikoli z pozice tvůrce.
A já, trouba, už přes šedesát let žiju v mylné domněnce, že divadlo se dělá pro diváky.