Tymiánové dopisy jako pohled do kruté lidské historie

recenze

Tklivé, syrové a romantické propojení lidských životů. Osudů a vedení ruky osudu – kdo má rád tyto příběhy, ten ocení Tymiánové dopisy s jejich křehkou, smyslnou a hrůzy války otevírající tématikou.

„Levon je přesně takový, jak jsem si ho představovala. Společenský a upřímný, srdečný a okouzlující. Mluvíme bez přestání o deníku, o letech, která propásl, o setkání se strýcem Gabrielem.

Přinesou jídlo, pokrmy, které poznávám a které jsem si zamilovala. Kořeněný šiš kebab, měkký, tenký chleba s dipy všech chutí. Studené chody zakapané olivovým olejem a citronem. Saláty plné petržele a zrníček granátového jablka. Vinné listy plněné rýží a piniovými oříšky. V Levonově vyzdobené restauraci, nad talíři plnými známých jídel mám pocit sounáležitosti, cítím, že jsme se s maminkou vypravily na objevitelskou cestu, která bude trvat až do konce života.

Levon přejede rukou přes víčko dřevěné krabičky. „Nechala si ji celý život."

Otevře ji, uvnitř objeví nepřečtené dopisy a jeden vyndá.

„Myslím, že jsou pro vás, ale nikdy je neposlala. Netuším, co v nich stojí."

„Chtěly byste, abych vám to pověděl?"

Otevře dopis, přidržuje si ho blízko očí a čte..."

Čte dopis, který je možná tím hlavní, o čem je tato kniha. Malou, dojemnou spojnicí příběhů, které se prolínají v časových i místních liniích. Arménská genocida, vyhlazování arménů v Osmanské říši se mísí s dnešní dobou, ve které na svou babičku vzpomíná jedna dívka v Anglii. Příběh, ve kterém autorka velmi dobrým způsobem spojila dvojí emoce.

Příběh tragický i romantický

Měla jsem chvílemi pocit, že je to nepatřičné, ale jak se dějové linie stále více proplétaly, docházelo mi, že právě ty kontrasty jsou tím, co dává celému příběhu punc opravdovosti. Je vidět, že Eve Makisová si prošla i reálie a parádním způsobem se zhostila jakýchkoliv smyslových popisů.

Ať už jde o jídlo, o popisy řeckých specialit, vůně jídla, postupy přípravy, až po prach a horko arabských ulic, ve kterých panuje strach, ve vzduchu se vznáší pach potu koní a jste-li armén, nemůžete si být jisti životem. Smísila současnost s až pohádkovou skutečností minulosti. Pohádkou, která se mění v horor, ve kterém se dostanete až k masovému hrobu právě zabitých lidí. K děsu z toho, že v něm ležíte a ještě žijete... k boji o přežití. V tom všem figuruje láska, touha, vášeň k životu i milování. Pokora a rodinné vazby.

A zdánlivě nezávazný románek mladé angličanky a kyperského mladíka, díky kterému rozkrýváme i příběh dívčiny babičky.

Znáte své blízké?

U této knihy jsem si uvědomila, jak vlastně málo známe své blízké z doby, kdy jsme s nimi ještě nežili. Znáte život své babičky v době, kdy byla mladá? Jak je to vzdálené, jak si to neumíme představit – a to ani v případech, kdy jsme s nimi o těch starých dobrých časech často mluvili... Katerina v Tymiánových dopisech rozkrývá bolestný příběh své babičky a je to jakoby se na ni dívala jinýma očima. Jakoby najednou byla jiný člověk, lidský, s milujícím srdcem, s obrovskými ranami, které v ní život zanechal. A právě proto byla taková, jaká byla. Katerina zažívá údiv i obrovský dojímavý závěr celého příběhu.

Tady je to trošku limonáda, ale vzhledem k tomu všemu, o čem kniha je, je asi logické, že tak nějak to skončit musí. No prostě, Tymiánové dopisy je takové letní čtení na dovolenou...

Na pláži nebo v zákoutí vaší zahrady za bzučení včel na okolních keřích a stromech, vám jistě ukápne slzička dojetí. Protože aaaach, i takový život umí být.

A moc ráda bych věřila, že umí!

O autorce

Eve Makisová se narodila v Nottinghamu. Její rodiče jsou kyperští Řekové, kteří emigrovali do Velké Británie v šedesátých letech minulého století. Vystudovala žurnalistiku a od roku 1994 působila jako dopisovatelka londýnského Evening Standard na Kypru. V roce 2001 se vrátila do Anglie. Momentálně žije s mužem a dcerou v Nottinghamu. Je autorkou čtyř románů. Kniha Tymiánové dopisy získala Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, kterou uděleuje Armenian Genocice Museum.

Komentáře (0)