Tvořit nové věci

recenze

Petr Glogar je první český bosý karmelitán v novodobé historii a katolický kněz. Podílel se na vybudování kláštera karmelitánů ve Slaném a před několika lety otevřel Fortnu, klášter na Hradčanském náměstí v Praze, který je otevřený lidem.

Protože jsem se chystala na Fortnu na jeden víkendový kurz, chtěla jsem si přečíst rozhovor s Petrem Glogarem, jehož četbu už jsem delší dobu odkládala. A dobře jsem udělala! Nejen, že jsem se v rozhovoru dozvěděla hodně ze „zákulisí“ Fortny, z toho jak a proč vznikala. Také jsem víc poznala tohoto inspirativního člověka, který stojí za jejím vznikem.

Celý život Petra Glogara a celou jeho životní cestu prostupuje praktická víra, o které dokáže svědčit jazykem zcela srozumitelným běžným lidem:
Kdybych se spoléhal na to, že Bůh bude přítomen v neděli v kostele, a míjel se s ním teď, pročpak bych se s ním měl setkat v neděli? Věřím v Boha, který je přítomnost. V neděli při liturgii a stejně tak, když vařím kafe, studuji, když s někým hovořím nebo když manuálně pracuji. To neznamená, že na něj pořád myslím, musím se soustředit na to, co dělám. Nemohu se soustředit na práci s motorovou pilou nebo být přítomen v bolavé situaci klientů a přitom se modlit. Podobně jako se rodiče v danou chvíli soustředí na svou práci, a přece myslí na rodinu, a ta dává jejich práci širší smysl.
V té soustředěnosti se přítomnost stává Přítomností.

Jak napovídá název knihy, Petr Glogar rád poznává, ale především tvoří nové věci a inspiruje k tomu i čtenáře těchto rozhovorů:
Někdy se říká, že Pán Bůh má náš život ve svých rukou. Jako bychom ho my v rukou neměli. Jak to že ne? Bůh mi dal ruce, rozum, cenná setkání s druhými, ale není nakonec důležité, jak budu svůj život žít a jak do něj přijmu druhé lidi a prostředí, v němž žiji? Nepobídl nás Bůh, abychom se o svět starali? Jsme pozváni, abychom svět dotvářeli. Tyhle debaty se často rozhoří, když se bavíme o tom, co svět dluží nám a co my dlužíme světu. Pro někoho je to výzva k zamyšlení, co ještě může světu nabídnout, pro někoho k postesknutí, co všechno mu svět dluží.
A tady, jak asi tušíte, se dotýkáme svobody a toho, jak ji kdo chápe, k čemu ji chce využít. Když jsme mluvili o tom mystickém stupni – v té fázi si člověk uvědomuje nevyčerpatelnou paletu nabídek, do nichž se může pustit. Ovšem dnes se lidé často ptají, na co ještě mají nárok, zajímají se, co by také měli dostat, spíš než aby se tázali, co mohou nabídnout, jak by mohli přispět.
Znám to i z řeholního prostředí: já mám ale na něco nárok, já ještě něco chci. Přijde mi to dětinské. V dětském věku i v dospívání to je pochopitelný postoj, ale v dospělosti? Nedostal jsem toho dost? Představa, že život jsem dostal k tomu, abych si užil, je smutně sebestředná.

To, že tady Fortnu máme vlastně zázrakem, jsem netušila, ale v závěru celého rozhovoru s Petrem Glogarem mě to už vlastně ani moc nepřekvapilo:
Samozřejmě, když vám někdo vlastně daruje tak velký obnos, zavazuje vás to. Kdybych toho muže neznal třicet let, docela zblízka, váhal bych. Ani snad ne kvůli tomu, co za to bude za pár let chtít, ale jak se naše role a postoje budou chtě nechtě ovlivňovat.
V rámci jednání o koupi totiž přijel provinciál se svojí radou a nebylo možné se nevyhnout finanční otázce: „Co za to budete chtít? My vám to nikdy nebudeme schopni splatit.“ A víte, co na to řekl? Že by poté, až nám dům předá, chtěl mít možnost jednou za rok na terase si vykouřit doutník a vypít láhev šampaňského. „Co s tím barákem bude dál, nechám na vás“ Jediné, co jsme museli slíbit, je, že z areálu nebude hotel.
Italové nejdřív váhali, jestli mu rozuměli dobře, a pak prohlásili, že to je zázrak. Pro mě je to neuvěřitelně velkorysý čin. Chápu, že se tomu lidé zdráhají uvěřit. A na nás je naplnit záměr.

Kniha předčila má očekávání. Petr Glogar je inspirativní člověk, který dokáže o svém životě i víře mluvit prostě a neokázale, bez frází. Na mnohé otázky má velice zajímavé názory, které mě zvaly k dalšímu přemýšlení o těchto tématech. Na tuto dobrodružnou cestu se s ním mohou vydat jak lidé, kteří jsou v církvi a ve víře „doma“, tak i lidé hledající to, co nás přesahuje.

Komentáře (0)