Jonáš

recenze

Od chvíle, kdy jsem poprvé četl Jonášův příběh, nepřestává mě jeho tajemný hrdina znepokojovat. Děsí mě. Dráždí mě. Nedokážu na něj přestat myslet. Zamiloval jsem si ho. Vedu s ním vnitřní rozhovor. Hádám se s ním. Snažím se zachytit jeho pohled, ale on se vždycky dívá někam jinam. Jindy zas mívám pocit, že jsem to já, koho zpovzdálí pozoruje on. Mám dojem, že se známe odjakživa. Občas se mi o něm zdá. Někdy mívám dokonce pocit, že … jsem to já.
Když jsem poprvé četl vyprávění o jeho vnitřním zápase a jeho dobrodružství na cestě do Ninive, měl jsem dojem, že jsem byl přistižen. Že vypravěč toho příběhu mě musí osobně znát. Jako by se pod průhledným kostýmem hebrejského proroka celou dobu mluvilo o mně. O mojí sveřeposti, o mojí samospravedlnosti, o mém strachu a mé zuřivosti. Jak důvěrně znám Jonášovy pocity. Ano, Jonáš je mi tak blízký i proto, že je ustaraný, úzkostný, nervózní, neklidný… jako já.
Mám ho rád, je mi ho líto. Fandím mu. Vsázím na jeho záchranu, věřím, že nakonec pochopil. Věřím, že nezůstal zakletý do falešné představy o Bohu, která byla zřejmě příčinou jeho žalu. Musím věřit v jeho proměnu. Jen pokud bylo jeho srdce nakonec uzdraveno, může být uzdraveno i to moje. Tak strašně dobře znám jeho špatné vlastnosti. Protože je mám taky. Všechny.

Takhle popisuje svůj vztah k Jonášovi, hrdinovi krátké biblické knihy, Pavel Hošek. V rámci třetího svazku edice dennodenně nakladatelství Biblion se zamýšlí nad stránkami této biblické knihy. Četla jsem všechny tři první svazky této edice a Jonáše Pavla Hoška považuji za nejzdařilejší. Nejspíš se mu také může podařit to, co si předsevzala celá edice: Tedy přibližovat biblické texty srozumitelně lidem, kteří je dosud nečetli a nemají s nimi téměř žádnou zkušenost.

Pavel Hošek nás čtivě vtahuje do Jonášova příběhu. Zaměřuje se především na něj jako na hlavní postavu a na jeho psychologii a ukazuje nám, jak překvapivě často se ve svém vlastním životě potkáváme s podobnými situacemi jako jsou ty, které řešil Jonáš:
Jonáš je jedinou postavou příběhu, která ani jednou neprojeví lítost. Námořníci litují svých hříchů, Ninivané litují svých nepravostí. I sám Hospodin lituje, že chtěl Ninivany potrestat, a nepotrestá je, jediný, kdo nikoho nelituje, je Jonáš. Když nepočítáme tu kytku.
Chtěl být spravedlivější než Bůh? Nebo byl zklamaný, že Bůh není tak přísný a zásadový jako on? Nebo byl nešťastný z toho, že Boha, ve kterého věřil, nedokázal mít rád? Nebo nedokázal věřit, že Bůh má rád jeho?
Ať tak či onak, je zřejmé, že se trápí. Ano, ten nešťastný hrdina, který jako by neuměl projevit lítost, nakonec svým vnitřním zakletím ve čtenáři vzbuzuje… lítost.

Na závěr se pak zamýšlí nad tím, jaký je Bůh Jonášův – a co je ještě mnohem důležitější – jaký je můj Bůh:
Jsme takoví, jaký je Bůh, ve kterého věříme. Všichni se stáváme podobní tomu, co uctíváme. Je tvůj Bůh Bohem soudu a trestu? Budeš takový i ty. Tak jako Jonáš. Je tvůj Bůh Bohem milosrdenství a soucitu? I ty takový budeš.
Všichni kolem sebe šíříme kvalitu toho, co uctíváme. Zápletku Jonášova příběhu můžeme vyjádřit větou: „Řekni mi, jaký je tvůj Bůh, a já ti povím, jaký jsi.“
Znamená to snad, že člověk rozhoduje o tom, jaký je Bůh? To jistě ne. Ale přesto máme všichni na vybranou. Buď se za lidi, kteří nás štvou nebo nám ubližují, modlíme tak jako Jonáš: Bože, neodpouštěj jim, oni moc dobře vědí, co činí!
Nebo se modlíme jako ten, který kdysi dávno, když hleděl na vojáky, kteří ho právě přibíjeli na kříž, zvedl hlavu k nebi a řekl: Bože, odpusť jim, protože nevědí, co činí.

Jonaš. Jedna z nejpodivnějšich postav cele Bible. Jake tajemstvi jeho příběh skryva? Jak rozumět dramatickym zvratům na jeho dobrodružne cestě do zámoří? A co nam toto fantaskní vyprávění napoví o nas samych – ale i o Tom, ktery k... více

Komentáře (0)