Puškař Orbano

recenze

Kniha polské spisovatelky Zofje Kossakové s názvem Puškař Orbano u nás česky vyšla naposledy v roce 1939 v Melantrichu. Kniha je označena jako „dějepisný román pro mládež“. Dnešní mládež by ji už asi nečetla. Skoro polovinu knihy trvá, než se děj „rozjede“, zorientujete se v postavách a začne to být zajímavé a napínavé. Pak už je to docela čtivě napsaný příběh o dobytí Konstantinopole osmanskými vojsky v 15. století. Příběh o pýše, zradě, odvaze, loajalitě s rodinou a dalších důležitých otázkách, které se vždy v době historických milníků vynoří. Takhle uvažuje v knize jedna z postav, když už hrozí Konstantinopoli reálné nebezpečí:
Konstantin se hořce usmál. „Nevím,“ řekl, „podařilo-li by se mi v tomto velkém městě sehnat dvě roty… Naši lidé zapomněli bojovat, poněvadž se již několik věků zbraní nenamáhají! Příliš dobře se jim dařilo! Nadmíra požitků, pohodlí, příjemnosti, to všechno v nich zabilo obranný pud, vlastní každému prosťáčkovi i barbarovi. Válka je věc těžká, strašná, a proto našim hejskům se zdá nemožností okoušet jejích těžkostí, snášet nedostatek koupele, táborovou výživu… Bojují s neporovnatelnou vytrvalostí o cenu v běžeckém závodě, ale nejsou schopni bojovat za vlastní otčinu. Již několik set let jsou zvyklí, že k obraně jsou námezdná vojska a oni že se zrodili jako osvobození od daně krve…“
„Cožpak tak hrozivé nebezpečí neotevře oči těm holobrádkům?“
„Tak uvažují nejenom holobrádci, mládež, ale i všichni staří! Sám jsem již uvažoval o tom, nebude-li to nebezpečí spasným otřesem v jejich myslích. Ukázalo se, že Rumeli-Hissar, Mohamedův hrad, stojí vybudován proti právu v naší zemi, viditelný se všech stran, stojí jako pěst pozvednutá proti městu – a nic se neděje! Nikdo se již o to nestará! A že s Boží pomocí se nám podařilo naposled odrazit Mohameda od hradeb, jen co je pravda hlavně proto, že měl současně válku se čtyřmi nepřáteli v týle a že nemohl všechny síly obrátit proti nám – a hle, obecná důvěra zesílila. Těch hradeb nikdo nedobude, říkají. Podařilo se to jenom jednou, rytíři de Villehardouinovi, poněvadž to byl vtělený ďábel a měl se satanem smlouvu, ale vícekrát se to nikomu nepodaří! Hradby zase chátrají, jak to Vaše Důstojnost na vlastní oči viděla. A konečně, žádné hradby se neubrání bez posádky. Loďstvo, které bylo kdysi pilířem naší moci, dnes jako by nebylo. Od dob Michala Paleologa, slavné paměti, nebyla zbudována ani jedna loď! A ty, které ještě zbývají, jsou staré a nepotřebné rachotiny, k ničemu neschopné!“
„Těžké, opravdu těžké dědictví,“ přiznával kardinál, „nevěřím však, že by se všichni obyvatelé města zkazili tak, aby klidně patřili na zhoubu otčiny, na porážku křesťanstva i na vlastní hanebnou nevoli! Je třeba jim o tom křičet, opakovat jim to…“

A takto reaguje jeden z Konstaninopolských chlapců, když už je město dobyto:
Mario vyběhl ze stanu plný zoufalství. Usedl do trávy, objímaje rukama unavené nohy. Jako všechny ostatní baterie, tak i tato byla na návrší a bylo odtud vidět obléhané město jako na dlani. Hradby, které je donedávna obepínaly hrdým, hladkým prstenem, dnes zkrušené, proděravělé – jaký to obraz bídy! Byl příliš mladý a příliš prostý, aby pochopil, co představovala Byzanc, město tisícileté kultury, sídlo vědy i pokladů umění, město, které nemělo na celém světě sobě rovného – a přece cítil žal přesahující jeho útlé síly. Cítil nejasně, že se před jeho očima nenávratně končí a rozpadá cosi, co dosud určovalo krásu i hodnotu života. Ještě dva, tři dni – a Konstantinopol přestane žít. Bude tureckým, podmaněným a zničeným městem, které si nebude moci vydechnout, jako Nicea, jako Adrianopol! Táž Byzanc, na niž patřil, týž Konstantinopol, město Střežené Bohem, vzbuzující podiv i hrdost lidí! Byl příliš mladý, aby chápal a porozuměl, že vinu na tom pádu měli především a výlučně obyvatelé města, kteří v staletém nadbytku a bohatství utratili pocit tvrdé povinnosti – on celou příčinu připisoval otci. Ten byl vinen! On si vymyslil děla, která rozvalila hradby! Kdyby nebylo otce, sultán by město nedobyl. Otcovo jméno je vyryto na bronzu děl, otcova památku bude po věky věkův spojena s pádem Konstantinopole. I jméno otcovo a jeho, Mariovo! Zachvátila ho nepřemožitelná vzpoura, hněv i žal. Pocítil, jak je malý, bezradný a dětsky zatoužil po matce. Schoulit se do její náruče a vyplakat tam břímě slzí nahromaděných v srdci. Ale matka zde není. Neviděl ji již několik týdnů.

Co mě tedy na knize opravdu oslovilo, byly popisy města Konstantinopole, kam bych se ráda jednou podívala. Knihu mohu doporučit jako oddechovou historickou četbu všem, kdo se zajímají o dané období dějin, dané místo nebo o tvorbu Zofje Kossakové.

Dějepisný román pro mládež. více

Komentáře (0)