Trhlina Jozefa Kariky aneb Kdo nevěří, ať tam běží

recenze

Co vlastně autor napsal? Horror? Mysteriózní thriller? Fantasy? Během čtení jsem si několikrát vzpomněla na populární „záhadology“ 70. let – Ludvíka Součka a Ericha von Dänikena. Jak by asi oni téma tajuplného pohoří zpracovali? Každopádně k dispozici máme Karikův rukopis, a tak pojďme hodnotit tento.
Trhlinu přečetli i mnozí z těch, kterým výše jmenované literární žánry příliš k srdci nepřirostly. Nevyhledávám je ani já, a možná o to více mě Trhlina oslovila. (Dovolím si malou odbočku – nalákala mě natolik, že jsem se téměř ihned po přečtení pustila do dalšího Karikova díla. Strach ve mně ovšem vyvolal pocity přinejlepším rozporuplné a přiznám se, že Jozefa Kariku čtenářsky opouštím.)
Autor si se čtenářem vysloveně pohrává už v předmluvě:
„….chcem zdôrazniť jedno, netvrdím, že to, čo prečítate, je pravda. Rovnako však netvrdím ani to, že ide o zámernú lož alebo výpoveď pomätenca. (….) Najlepšie bude, keď si na základe prečítaného vytvoříte vlastný pohľad ….. (….) Ako autor som v tomto prípade iba zaznamenal a beletrizoval.“
Karika taktéž v předmluvě hovoří o okolnostech, za jakých Trhlina vnikla. Oslovil ho neznámý chlapík, představil se jako Igor M. a uvedl, že ve svém životě zažil něco podobně paranormálního jako Karikovi hrdinové v již zmiňovaném Strachu. A tak se oba muži několikrát sešli a spisovatel si vyslechl a nahrál Igorův příběh. Příběh hrozivý, bizarní, neuvěřitelný, vrcholně děsuplný ….. a doplněný veřejně přístupnými fakty. Ten literárně dotvořil, obsah výpovědi prý neměnil ani v nejmenším. Na podporu autenticity v závěru předmluvy dodává:
„Otvoreně priznávam, že mi práca (….) dala psychicky zabrať. Príbeh a jeho slovné a bezprostredné podanie (…) mi zohrali na citlivú strunu, neviem, či ma vyložene vydesili, ale každopádně ma znepokojili a miestami aj poriadne rozhodili.“
Vymyslel by snad někdo lepší způsob, jak čtenáře donutit, aby se začetl do následujícího textu?!
Igor je nepříliš úspěšný, čerstvě dostudovaný vysokoškolák. Intenzivně se věnuje svému blogu – času má dost, stálou práci marně hledá. Občas brigádničí a při té příležitosti narazí na jakési zápisky z psychiatrické léčebny, datované do doby těsně před druhou světovou válkou. Nalezené materiály obsahují poměrně znepokojující výpovědi jednoho z chovanců ústavu. Tento muž se počátkem roku 1939 ztratil ve slovenském pohoří Tríbeč. Byl nalezen až o několik měsíců později – fyzicky zdevastovaný a naprosto dezorientovaný. Jeho výpovědi byly plné absurdních tvrzení, nikdo však nedokázal vysvětlit, kde se jejich autor celou tu dobu nacházel a jak přišel ke svým zraněním. Zveřejnění tohoto příběhu na blogu uvede do pohybu osudové události. Igor se společně s přítelkyní Miou vydává prozkoumat Tríbeč. Doprovází je skeptik David, tvrdící, že všechno lze vysvětlit rozumově (…v horách se občas prostě někdo ztratí) a považující celou kauzu za šířenou mystifikaci. A také Andrej – ten naopak argumentuje řadou dalších zmizení a nevysvětlitelných událostí, ke kterým došlo v průběhu déle než sedmdesáti let v tomto nevysokém pohoří. Někteří čtenáři vytýkají Karikovi příliš dlouhý „rozjezd“- více než sto stran je dělí od samotné výpravy, která má vnést světlo do záhady „tríbečského trojúhelníku“. Nesouhlasím – autor dokáže neuspěchaného čtenáře držet v napětí od samého začátku a jeho literární zbraně rozhodně nejsou podpásové. Igorovy náznaky věcí příštích nutí obracet stránky a čekat, kdy “to konečně přijde“. A ono to přijde, spíše se to pozvolna vkrádá. Protože co je děsivého na malém chlapečkovi v modré větrovce? Na opuštěné maringotce na lesním palouku? Na domku, kde stojí zapomenutý, dávno nepoužívaný dětský kočárek? Vlastně nic, ale tohle je Tríbeč. Pár kopečků mezi Nitrou, Topol'čany a městem Partizánske, ležících pouhé desítky kilometrů od hranic s Českem. A právě přesná lokalizace je tím správným autorským tahem. Vždyť se říká: „Kdo nevěří, ať tam běží!“ Pokud v uvedené oblasti existuje něco jako cestovní ruch, troufám si tvrdit, že po vydání Trhliny musel zaznamenat notný pokles. A já sama dodávám, že doufám, že trochu pozapomenu, než nastane houbařská sezóna. Každopádně nikdy nepůjdu poslední – ti se prý ztrácejí nejčastěji.

Komentáře (0)