To není chlap, to je...

recenze

Hlavní postavou knihy české autorky Aleny Jakoubkové je Adriena Levinská, mladá, talentovaná herečka. A právě díky tomuto povolání se stala takzvanou „černou ovcí rodiny“. Otec zastává místo primáře chirurgie v jedné významné pražské nemocnici, matka exceluje coby forenzní patoložka. Nejstarší dcera manželů Levinských Laura pracuje jako porodník a prostřední Gita se věnuje výzkumu. Pochopitelně i ona vlastní lékařský diplom. Pouze nejmladší Adriena se rozhodla vybočit z rodinné tradice a jít si za svou láskou - herectvím. Nevzdala se svého snu ani přes to, že babička s ní až do své smrti odmítala komunikovat. Také rodiče se zatvrdili a „doporučili“ nejmladší dceři, aby opustila rodinnou vilu a živila se sama. Mysleli si, že Adriena ustoupí a přece jen nastoupí studium medicíny, ale Adriena se začala statečně sama protloukat životem.

Její život se znovu rapidně změnil poté, co se seznámila s dosud svobodným čtyřicátníkem Lubošem. Jak bych já sama tohoto muže popsala? Jako neurvalého, sobeckého, vulgárního maminčina mazánka. A přestože pracoval jako bankéř, troufám si tvrdit, že byl neskonale hloupý a ubohý.

Sebere Adriena odvahu a odejde z neskutečně dusivého vztahu, ačkoliv je oba pojí deset let manželského soužití a dvě děti?

Tato kniha byla první od Aleny Jakoubkové, kterou jsem četla. Bavila mě asi do poloviny. Druhá část mi nepřinesla nic nepředvídatelného ani objevného. Ovšem poslední věta příběhu mě dokonale zvedla ze židle.

Autorka ve své knize skvěle vylíčila typ sebestředných mužů, kteří za vrchol „spokojeného vztahu“ a to bych měla dát do velkých uvozovek, považují teplou večeři. Snad ještě nikdy mi nebyla v knize žádná mužská postava tak nesympatická jako Luboš v této.

Trochu mi vadilo grafické zpracování. Absence jakéhokoliv označení kapitol se mi nelíbila. Myslím, že knize škodí také pravopisné chyby a některé formulace vět pro mě byly záhadou a postrádaly smysl.

Doporučuji všem, kdo zatouží po lehké oddechové četbě na jedno, maximálně dvě odpoledne.

Úryvek z knihy:
Nicméně v sedm hodin večer, přesně jak Luboš před lety rozhodl a nařídil, jsem z mrazáku vytáhla porci šlichty a pytlík mražené zeleniny, z lednice dvě nožičky párku a pustila se do přípravy večeře. Uvařila jsem zeleninu s porcí rýže v jedné vodě, vodu jsem pak slila a do kastrolu přidala šlichtu. Nad mírně rozpálenou plotnou jsem to všechno zamíchala dohromady, nechala šlichtu rozpustit, přidala trochu majoránky a provensálského koření a nandala Lubošovi na talíř. Jedině tímto postupem se mi podařilo umatlat tuhou gumovitou směs, nad jejž (ne)chutí se Luboš spokojeně olizoval a dokonce ze sebe vydoloval pochvalu:
„Hmmm, není to špatné. Skoro jako od maminky...“
Měl pravdu jen zčásti. Bylo to taky hnusný, ale Babizniným výtvorům to dosud šlapalo na paty.
Pro sebe a pro děti a jsem uvařila báječnou krémovou květákovou polévku okořeněnou muškátovým oříškem a čerstvě nasekanou petrželkou (Luboš si dvakrát přidal, což neopomněl vysvětlit tím, že polívka je sice skoro nepoživatelná, ale šlichty bylo málo, abych náhodou nepojala podezření, že mu snad polívka chutná) a pomazánku z lučiny, bílého jogurtu, natvrdo uvařených vajec a hrášku.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Moba.

Komentáře (0)