Theorin slibně rozvíjí zdánlivě jednoduchý příběh

recenze

Hon na vittry (2020) / Piškotek_123
Theorin slibně rozvíjí zdánlivě jednoduchý příběh
Ve své první knize Bitva o Salajak autor uvedl čtenáře do světa, který zasadil do dávného, mytologií opředeného středověku, seznámil je se svými postavami, bájnými zvířaty i temnými světy, a rozvinul tak několik dějových linek. Druhý díl trilogie Příběh o Jarmalandu poskytuje čtenáři přesně to, co mu nabídl konec první knihy, nutkavý pocit číst dál a dozvědět se, kterým směrem se bude celý příběh ubírat.
Hon na Vittry na předchozí knihu plynule navazuje, děj se pozvolna rozvíjí, napětí graduje a životy hlavních postav jsou plné nečekaných událostí. Popravdě řečeno, pokud si J. Theorin v pokračování svého fantasy světa dal za cíl vtáhnout čtenáře do děje a nechat je na konci netrpělivě vyhlížet další díl, bezesporu se mu to povedlo.

„Odvaha je to, když přemůžeš strach.“

Jak už sám název napovídá, v této knize se skupina vojáků a rytířů snaží vyplenit celou říši vittrů ukrývajících se v podzemí hradu Salajak. Společenství, o němž se traduje, že zabíjí lidi, pojídá jejich maso, a k tomu všemu oplývá nedozírným bohatstvím v podobě stříbrných dolů a úrodné půdy. Vittrům vládne král Yzil s chotí Esell, rodiče princezny Yate, kterou od přepadení hradu nikdo neviděl, a prince Dhora, jejž při obléhání Salajaku zachránila a odnesla do bezpečí jedna z přeživších okřídlených vitterských mahr, Ristin. Právě její příběh se v pokračování Joharinovy knihy stává jedním z ústředních a čtenář se tak díky němu stává svědkem propojení světů, o kterých by se mu předtím ani nezdálo. Stejně jako v prvním dílu i zde se opět setkáváme s bratry Niklisem a Jöranem Eggovými, družinou hejtmana Georga, jeho dcerou Lovisou doprovázenou jezerním hadem Storsim, proradným rádcem Sejeniusem, nevypočitatelným Gabrielem Grauem, záhadnými elfy a mnoha dalšími. Autor postupně odhaluje pravou tvář jednotlivých postav a poukazuje na skutečnost, jak moc jsou lidé schopni při honbě za bohatstvím, mocí a slávou zneužít nevědomosti nevinných lidí, zmanipulovat a využít je k vlastnímu prospěchu bez ohledu na to, jak nedozírné následky budou jejich činy mít. Pro svou touhu a zaslepenost jsou schopni udělat vše, a tak odhazují veškeré zábrany i strach a vrhají se do temných hlubin podzemí, kterým dle pradávných bájí vládnou nadpřirozené bytosti a nevyzpytatelní tvorové.

„Vidím tě. Člověče, jsi to, co má přijít. To, co čeká. Jsi vším, čím se všechno může stát, a když padneš, porosteš.“

Autor pokračuje v psaní knihy v er-formě a zachovává krátké kapitoly, díky nimž děj rychle plyne. Tato forma, která zcela určitě nevyhovuje každému, rozhodně přiměje čtenáře otáčet stránku za stránkou a přečíst knihu na jeden nádech.

V neposlední řadě považuji za zcela nezbytné vyzdvihnout grafický návrh obálky. Ten, stejně jako u prvního dílu, lahodí oku svojí kompozicí. Je skutečně nádherně zpracovaný a s originálním přebalem knihy, tak typicky severským, ho nelze vůbec srovnávat.

Věřila jsem, že i přes některé negativní ohlasy na autorovu úvodní knihu ze série, bude Hon na Vittry dobrý, ale že J. Theorin tento z počátku celkem jednoduchý příběh natolik rozvine a připraví nespočet nečekaných situací a dějových zvratů, to jsem nečekala. Pevně doufám, že autor své čtenáře nezklame a závěrečný díl bude skutečnou třešničkou na dortu. A bude vlastně poslední? Nechme se překvapit.

Komentáře (0)

kniha Hon na vittry recenze