Hon na vittry

Po šesti letech přečten i druhý díl. Z prvního si nic nepamatuji, tak jsem je knize přistupovala jako k samostatné jednotce. Svět Jarmalandu byl zajímavý, i postavy v něm.Příběh byl hodně dobrodružný, i když jsem občas nechápala kontext. Třeba Lovisu. Ale líbila se mi mahra a celý jeskynní systém. Myslím ale, že Theorinovi jdou detektivky lépe.

Kdybych druhý díl této série doma neměl, tak to jednoznačně vzdám a neotevřu po předchozím hodnocení ani knihu druhou. Nicméně mě zajímalo, jak to autor v dalším díle pojal. Pořád jsem měl pocit, že to není žádný nazdárek a tak ta povrchnost prvního dílu musí jít stranou.

A ano, opravdu tomu tak je. Druhý díl je už zajímavější, vyspělejší, otevírá různá témata, ale víc bych to asi přiřadil k young adult, než k regulérnímu fantasy. Pořád je to poměrně dost přímočaré a jednoduché. A navíc pochybuji, že dojde k nějakém pokračování…přitom je tu mnoho nezodpovězeného.

U prvního dílu jsem napsal, že jsem po přečtení přemýšlel pro koho je kniha určena a nabyl jsem pocit, že pro mladší čtenáře, tak kolem 14 - 16 let. U druhého dílu jsem si tím už jistý. Je to spíše lepší young adult. Ne, není to špatný a jo je to občas drsnější, ale pořád to není úplně dospělá fantasy. Jo a druhý díl je bezesporu lepší než první.

Lepší, nežli první díl to rozhodně. Jen je to celé nedokončené, příliš otevřených konců....

Tak tohle je opravdu jiné kafe než první díl. Víc dějových linek, spousta nových ras a tajemných bytostí, zrada, prozření... a navíc zjištění, že všechno je možná úplně jinak, než jak se na začátku zdálo. Jsem rád, že jsem se nenechal prvním dílem odradit, a zároveň doufám, že se nebude opakovat ten "hezký" český zvyk vydat v překladu jen část nekolikadílné řady.

druhý díl byl o něco lepší, bylo tam víc různé akce, zjistil jsem nové obyvatele Jarmalandu, přesto jsem si nějak nedokázal "zamilovat" nějakou postavu, většina postav mi přijde taková nemastná neslaná a předvídatelná.... ale jsem zvědaví na další díl.

Oblíbený a světově proslulý švédský autor Johan Theorin se svou fantasy knihou s názvem Hon na vittry navazuje na předchozí vynikající díl Bitva o Salajak. Děj se odehrává ve Skandinávii v 14. století. Tehdejší doba byla typická válkami o majetek a moc, což taky naznačuje upoutávka nacházející se v dolní části obalu knihy: Švédsko, středověk, doba, kdy války a morové epidemie byly stejně skutečné jako elfové a obrovští hadi. Jedna věta, která ale prozrazuje hodně.
Českému čtenáři se originál Jakten på hwitrerna dostává do rukou v překladu Jaroslava Bojanovského, k němuž já sám nemám žádné připomínky. Hodnotím překlad za velmi zdařilý a přál bych si, aby tak kvalitní překlady měly všechny zahraniční tituly u nás prodávané.
Říká se, že obal prodává. Nakladatelství MOBA si to zřejmě velmi dobře uvědomuje, protože obálka od Ondřeje Vašíčka je překrásná a už tato obálka by mě lákala knihu si pořídit, abych měl esteticky dokonalý literární kousek v mé knihovničce.
Nyní k obsahu knihy. Kdo by si myslel, že tím, že se pod horou Salajak dobojovalo, hrad padl a lidé dosáhli vítězství, skončí boj, ten by se mýlil. Opak je pravdou: boj proti vittrům zdaleka nekončí.
Mnozí z nich se po boji rozutekli do podzemních chodeb a propasti Jarmaland, do říše temnoty a životu nebezpečných bytostí. Vitterská bojovnice Ristin a princ Dhor, jež toliko o vlásek unikli jisté smrti, se pomalu vydávají do jejích hlubin, pronásledováni skupinou vojáků, rytířů a elfů. V čele stojí bratři Niklis a Jöran, poněvadž k tomu mají osobní důvod: chtějí se jednoduše pomstít.
Všichni musí usilovat o to, aby tuto náročnou výpravu přežili, ale jenom někomu se to vydaří...
Já jako čtenář jsem si toto napětí vychutnal plnými doušky a děkuji nakladatelství MOBA za poskytnutí recenzního výtisku.

Ve své první knize Bitva o Salajak autor uvedl čtenáře do světa, který zasadil do dávného, mytologií opředeného středověku, seznámil je se svými postavami, bájnými zvířaty i temnými světy, a rozvinul tak několik dějových linek. Druhý díl trilogie Příběh o Jarmalandu poskytuje čtenáři přesně to, co mu nabídl konec první knihy, nutkavý pocit číst dál a dozvědět se, kterým směrem se bude celý příběh ubírat.
Hon na Vittry na předchozí knihu plynule navazuje, děj se pozvolna rozvíjí, napětí graduje a životy hlavních postav jsou plné nečekaných událostí. Popravdě řečeno, pokud si J. Theorin v pokračování svého fantasy světa dal za cíl vtáhnout čtenáře do děje a nechat je na konci netrpělivě vyhlížet další díl, bezesporu se mu to povedlo.

„Odvaha je to, když přemůžeš strach.“

Jak už sám název napovídá, v této knize se skupina vojáků a rytířů snaží vyplenit celou říši vittrů ukrývajících se v podzemí hradu Salajak. Společenství, o němž se traduje, že zabíjí lidi, pojídá jejich maso, a k tomu všemu oplývá nedozírným bohatstvím v podobě stříbrných dolů a úrodné půdy. Vittrům vládne král Yzil s chotí Esell, rodiče princezny Yate, kterou od přepadení hradu nikdo neviděl, a prince Dhora, jejž při obléhání Salajaku zachránila a odnesla do bezpečí jedna z přeživších okřídlených vitterských mahr, Ristin. Právě její příběh se v pokračování Joharinovy knihy stává jedním z ústředních a čtenář se tak díky němu stává svědkem propojení světů, o kterých by se mu předtím ani nezdálo. Stejně jako v prvním dílu i zde se opět setkáváme s bratry Niklisem a Jöranem Eggovými, družinou hejtmana Georga, jeho dcerou Lovisou doprovázenou jezerním hadem Storsim, proradným rádcem Sejeniusem, nevypočitatelným Gabrielem Grauem, záhadnými elfy a mnoha dalšími. Autor postupně odhaluje pravou tvář jednotlivých postav a poukazuje na skutečnost, jak moc jsou lidé schopni při honbě za bohatstvím, mocí a slávou zneužít nevědomosti nevinných lidí, zmanipulovat a využít je k vlastnímu prospěchu bez ohledu na to, jak nedozírné následky budou jejich činy mít. Pro svou touhu a zaslepenost jsou schopni udělat vše, a tak odhazují veškeré zábrany i strach a vrhají se do temných hlubin podzemí, kterým dle pradávných bájí vládnou nadpřirozené bytosti a nevyzpytatelní tvorové.

„Vidím tě. Člověče, jsi to, co má přijít. To, co čeká. Jsi vším, čím se všechno může stát, a když padneš, porosteš.“

Autor pokračuje v psaní knihy v er-formě a zachovává krátké kapitoly, díky nimž děj rychle plyne. Tato forma, která zcela určitě nevyhovuje každému, rozhodně přiměje čtenáře otáčet stránku za stránkou a přečíst knihu na jeden nádech.

V neposlední řadě považuji za zcela nezbytné vyzdvihnout grafický návrh obálky. Ten, stejně jako u prvního dílu, lahodí oku svojí kompozicí. Je skutečně nádherně zpracovaný a s originálním přebalem knihy, tak typicky severským, ho nelze vůbec srovnávat.

Věřila jsem, že i přes některé negativní ohlasy na autorovu úvodní knihu ze série, bude Hon na Vittry dobrý, ale že J. Theorin tento z počátku celkem jednoduchý příběh natolik rozvine a připraví nespočet nečekaných situací a dějových zvratů, to jsem nečekala. Pevně doufám, že autor své čtenáře nezklame a závěrečný díl bude skutečnou třešničkou na dortu. A bude vlastně poslední? Nechme se překvapit.