Tajemství ukryté v knize

recenze

Kromě samotného čtení je pro mě velkou zálibou sledování novinek mých oblíbených nakladatelství. Když jsem zjistila, že v Argu vyšla kniha, jejíž příběh se odehrává v cirkusovém prostředí (ne, neděste se, prosím - cirkus v minulosti představoval a znamenal zcela něco jiného než to, co můžeme vidět v současnosti), zbystřila jsem a bylo jasné, že tato kniha mě nemine. Autorkou je Erika Swyler, která svou Knihu dohadů napsala díky své lásce k cirkusům a jiným kočovným atrakcím.

Představte si, že by pro vás nebyl žádný problém zůstat několik desítek minut pod vodou. Mě tedy tato představa děsí, protože mám z vody respekt a dobrovolně se nepotápím, ale pro skoro třicetiletého knihovníka Simona je to samozřejmost. Jak by také nebyla, když jeho matka byla mořská panna, která se svým uměním vystupovala v cirkuse a která se ironicky utopila (v době této tragédie byli Simon a jeho mladší sestra Enola ještě dětmi). Matku zanedlouho následoval ztrápený otec, a tak Simonovi nezbylo nic jiného, než se trochu pochlapit a co nejlépe se postarat o svou sestru. Ta však zdědila rozlítanou povahu po své matce, a tak Simon v jejich starém rozpadajícím se domě na útesu zůstane zcela sám.

Simon žije svůj život poklidným způsobem do té doby, dokud mu poštou nedorazí zvláštní balíček, jejímž odesílatelem je starší knihkupec, který vykupuje všechny zajímavé knihy. A tomuto knihkupci přišlo správné poslat Simonovi ručně psanou knihu. Proč? Vždyť se ti dva nikdy nesetkali a neznají se. Má tato kniha něco společného s jeho rodinou, s jeho minulostí, s onou zvláštní “kletbou”, která se naplňuje čtyřiadvacátého dne v měsíci červenci? Simon je zvědavý (kdo by také nebyl), a tak se dává do čtení. Měl by si však pospíšit, protože onen osudný datum se nezadržitelně blíží…

Kniha dohadů mě zaujala svou vizuální stránkou. Mám ráda knihy, které na první pohled vypadají jednoduše, obálky nám toho mnoho nenapoví a jejich příběhy jsou psány na silnějším papíru a ne slabém skrz který je vidět. Čeho si jako čtenář cením - autorka svou knihu obohatila vlastními ilustracemi. Některé z ilustrací jsou velmi zdařilé a pokaždé korespondují s textem.

Kniha dohadů je složitější na soustředění, dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy vůbec začetla. Přiznávám se, že během čtení Knihy dohadů jsem přečetla bokem ještě další dvě, protože jsem si od této musela dát pauzu, abych načerpala síly číst dál. Když jsem se pak ale dostala lehce za polovinu, příběh dostal lehce spád a mně se četlo lépe.

Knize dohadů však musím ubrat na hodnocení. Kdyby skoro všechen děj nebyl popsán v anotaci, kniha by mě bavila mnohem více. Pořád jsem čekala na okamžik a nějakou situaci, kdy se dozvím něco víc než jen to, s čím už jsem byla obeznámena na obálce. Bohužel, čím méně stránek mi zbývalo do konce, tím větší bylo mé zklamání z toho, že se mé očekávání nenaplní. Několikrát jsem se dokonce přistihla, že při čtení myslím na něco, co s knihou a jejím vyprávěním nemá pranic společné.

Na druhou stranu, za velmi zdařilé považuji střídání současnosti a historie ve vyprávění, které se mění po kapitolách. Historická část pro mě byla rozhodně zajímavější a právě tyto kapitoly mi Knihu dohadů zpříjemňovaly. V minulosti se seznámíme s panem Peabodym a jeho kočovným cirkusem. Do dnešních dnů jsem měla o cirkusech jinou představu osobně je nevyhledám a nenavštěvuji. Pokud by ale byla možnost navštívit cirkus pana Peabodyho (ve kterém člověk neuvidí žádná ztrápená zvířata), který je popsán v knize, šla bych ho navštívit bez rozmýšlení. Nejvíce bych si přála vidět Enolina partnera, který umí energií vlastního těla rozsvěcet žárovky. To musí být panečku něco!

Ve vyprávění ze současnosti se mi zase strašně líbily popisy, obzvláště chátrajícího a rozpadajícího se domu. Překladatelka Petra Johana Poncarová vdechla domu svůj vlastní život, své vlastní typické zvuky a já měla pocit jako že jsem součástí tohoto neštěstí, této ztráty a přesto mi nebylo domu líto, protože jsem mu dávala naději na další život. A nejen domu, ale všem ostatním postavám příběhu. Postavy z přítomnosti mi k srdci příliš nepřirostly, nevím čím to. Zato z minulosti jsem soucítila s Amosem, který na mě zapůsobil nejopravdověji, i přesto, že byl němý.

Kniha dohadů je originální svým tématem a cirkusovým prostředím, ale zase se nejedná o snadné oddychové čtení. Kdo však bude čekat (stejně jako já) něco více než je napsáno v anotaci, bude zklamán. Pokud však nad tímto přivřete oko (já obě oči), příběh vám ukáže, že může být všechno propleteno se vším, i když to na první pohled není vůbec patrné.

Komentáře (0)