Snažím se tě chránit...

recenze

V edičním plánu nakladatelství Epocha mě obálkou (která je vážně zdařilá) a anotací zaujala kniha Marka a Jitky Hladkých s latinským názvem Causa mortis. Musím se přiznat, že o této autorské dvojici jsem doposud neslyšela, ačkoliv na svém kontě mají již osm vydaných knih napsaných takto v tandemu. K mému překvapení nepíši pouze kriminální příběhy, ale i knihy pro děti. Takže jsem si je připsala do svého neustále se rozšiřujícího seznamu knih, které bych si někdy ráda přečetla.

Už dávno si zvykla na ten skličující pocit, se kterým se musí vyrovnat každý patolog.
Odcházíte z ústavu domů a nevíte, koho budete pitvat zítra.
Ti lidé ještě nezemřeli.
Chodí mezi námi a nemají o své smrti ani potuchy.

Strašně jsem se těšila na kriminální příběh s prvky hororu, protože na základě anotace pro mě příběh skýtal velký potenciál díky svému tématu a prostředí, ve kterém se odehrává. Přece jen se nestává každý den, abych se mohla ocitnout na vlastní kůži na pitevně a v márnici. Přiznávám se, že spadám do kategorie takzvaných slabších povah, které rozhodí sebemenší zmínka o nějakém zranění či jen pouhém vyslovení slova krev (i když to píši, tak mě brní ruce), takže po upozornění pro citlivé čtenáře na obálce knihy jsem přece jen chvíli váhala, zda-li kniha bude to pravé pro mě. Ale má zvědavost tentokráte zvítězila nad mým slabošstvím.

Přes má veškerá očekávání nějakých hrůz, jsem byla příjemně překvapená, že mé obavy jsou zbytečné. Ano, párkrát jsem se v příběhu ocitla u samotné pitvy, ale nějak to se mnou nic nedělalo a u čtení jsem se nehroutila. Bylo to totiž příjemným povyražením od těch ostatních všedností, které jsem mohla vnímat. Těšila jsem se na slibované zmíněné prvky hororu, ale bohužel jsem se jich nedočkala. Očekávala jsem pořádnou dávku napětí, husí kůže a stojících chlupů po celém těle, ale bohužel v tomto případě nebylo mé očekávání naplněno.

Nevím, čím to bylo způsobeno, ale prvních padesát stran pro mě bylo docela složitých a já se vůbec nemohla do příběhu začíst. Ironicky pro mě začal být zajímavým až při pitvě a odkrývání nových informací, kterých však díky dvěma stům stránkám nebylo zase až tak mnoho. Četla jsem již několik knih, na jejichž příbězích se podílelo více autorů, ne jen jeden a v mnoha případech bych tento fakt během čtení ani nepostřehla, pokud bych o něm nevěděla. V případě „příčiny smrti“ je bohužel, znát, že se o její vytvoření nesnažil pouze jeden člověk. Obecně mám prostě radši, když autor píše sám a sám za sebe.

Co se mi naopak zamlouvalo, tak hlavní postava Judita, která nastupuje na místo přednosty Ústavu soudního lékařství. Tato žena před rokem prožila vážnou dopravní nehodu, která její zdraví nezanechala bez poskvrny. V té době pracovala na spisu o současném stavu českého soudního lékařství, takže se hned nabídlo několik otázek, na které jsem potřebovala najít odpověď. Nejen že je tomu už rok, co Judita trpí na noční můry, ale její tělo je upoutáno na invalidní vozík. A co vám budu povídat, její psychická stránka také utrpěla na újmě. Kdo by také po takovéto zkoušce ohněm zůstal vyrovnaný a neustále se usmívající? Jak Judita zapadne do nového kolektivu lidí, kterým má šéfovat již v několik let fungující organizaci stále stejných lidí? Přijmou ji vůbec mezi sebe nebo jí její podřízení budou vnímat jako přítěž?

Charaktery postav jsou vesměs načrtnuté jen okrajově vyjma zmíněné Judity a Adriany Nollové. Ta na Ústavu soudního lékařství působí jako zástupkyně přednosty a co by dcera otce, který tento úřad dlouhá léta vedl, měla právo vybrat jeho nástupce a volba padla právě na Juditu. Měla k tomu Adriana snad nějaký konkrétní záměr? Musím říct, že tato žena mi byla již od první zmínky krajně nesympatická a kdykoliv jsem četla její jméno, protáčela jsem oční panenky. Postupem času jsem zjistila, že je nejen sympatická, ale i vychytralá jako liška. Kdo by totiž na první pohled řekl, že za fasádou smutku a úcty by mohly fungovat nějaké nekalosti, ba dokonce skrytá mafie, do které je zapleteno mnohem více lidí než by se mohlo zdát? A jakou roli zde hrají vůbec všechny postavy?

Na konci příběhu jsem se celkem divila - závěr knihy je totiž něco, co jsem rozhodně po takovém celkově vleklejším tempu nečekala. Konec se mi opravdu líbil, ale určitě by šlo i to před ním napsat trochu jinak, více děsivěji. Na druhou stranu by zase prostředí, ve kterém jsou mrtví vydáni napospas živým, mělo mít nějaký ten slušnější „dress code“ a ne z něj dělat „holubník“.

Celkově Causu mortis hodnotím jako dobrou průměrnou knihu, ze které by však šlo vykřesat daleko více než to, co je nabídnuto. Pro své netypické prostředí je totiž kniha výjimečná, a tak by měl být výjimečný i samotný příběh, na který by měl čtenář ještě dlouho po dočtení vzpomínat. Rozhodně se ale chci seznámit i s další tvorbou manželů Hladkých a bylo by i fajn, pokud by napsali něco samostatně, každý sám za sebe.

Causu mortis doporučím k přečtením všem, kteří mají rádi současnou českou literaturu, neboť je přínosem, když si člověk může neustále rozšiřovat své obzory v oblasti domácí literatury.

Komentáře (0)