Smrt je jejím řemeslem

recenze

Přítelkyně smrti (2016) / Babouš (423 views)
Smrt je jejím řemeslem
Říká se, že není silnější emoce než pomsta. To si nedovolím soudit, ale každopádně je to emoce, která v člověku budí příjemné pocity zadostiučinění. Ačkoliv samozřejmě pomsta není zrovna etická a morální, někdy má člověk chuť vzít spravedlnost do vlastních rukou a činit to, co mu velí hněv.

Ačkoliv nemám na nikoho vztek, číst si o tom, jak se někdo na někom mstí, mi z nějakého důvodu dělá dobře, příjemně mě to hladí po srdci. A právě na tématu pomsty je postavena kniha Přítelkyně smrti rakouského spisovatele Bernarda Aichlera.

Hlavní hrdinkou je majitelka pohřební služby, která za podivných okolností přijde o manžela a rozhodne se dopadnout a potrestat ty, kdo jsou za to zodpovědní. Při pátrání zjistí, že ti, kdo měli prsty ve smrti jejího muže, se před lety podíleli také na znásilňování imigrantek z východní Evropy.

Dnes jde o vlivné a oblíbené lidi, to ale funebračku, která si nechá říkat příjmením Blumová, neodradí. Když do svého bílého pohřebního vozu nacpe jednoho násilníka, nechá se od něj navést k dalšímu, načež ho nějakým brutálním způsobem zlikviduje. Coby žena, která se se smrtí stýká dennodenně, nemá o bolestivé způsoby jak odejít ze světa nouzi. A co je ještě lepší, ví, jak zacházet s mrtvolami a jak se jich nenápadně zbavit.

Funebračka Blumová je prostě v ideální pozici na to, aby se z ní stala vražedná mstitelka. A hodlá to naplno využít.

Na Přítelkyni smrti je zajímavé, že jde o knihu s rozporuplnou hlavní postavou. Když se jí jedna z obětí zeptala: „V čem jste lepší než my?“ skutečně jsem se nad tím musel zamyslet. Asi že funebračka to nezačala? Pouze se svět pokouší očistit od nechutných násilníků, kteří se skrývají pod fasádami úctyhodných občanů a otců rodin? Pravdou ale je, že jsem nad tím přemýšlet moc nechtěl, protože jsem jí celou dobu hrozně fandil.

Vím, že to není asi úplně správné, protože msta je princip, který v naší společnosti nemá co dělat, ale nějak to působí na naši zvířecí, pravěkou část duše. To je neoddiskutovatelné. Kniha se čte jedním dechem. Ačkoliv jsem k ní přistupoval ostražitě – německou potažmo rakouskou literaturu zrovna nesleduji, Přítelkyně smrti je dílo, které mi utkvělo v paměti.

Výrazná, i když kontroverzní hrdinka (ale copak nejsou kontroverzní hrdinové nejlepší? Vzpomeňme si na Zmizelou nebo Vraní dívku!) a pasáže, od kterých jsem nemohl spustit své vytřeštěné oči, i když jsem chtěl. Některé části jsou dost explicitní – třeba když hlavní hrdinka popisuje, jaké fyzické procesy se dějí s tělem po smrti a jak je pohřebničina špinavé povolání. Ale hodí se to tam.

Autor prý kvůli knize strávil rok prací v pohřebním ústavu, myslím, že to jenom přispělo ke zvláštní atmosféře knihy. Pohřebáci a další lidé, kteří přicházejí do pravidelného styku se smrtí, z ní nemají takový strach jako my ostatní, přistupují k ní jinak.

Jak tuhle recenzi zakončit? Přítelkyně smrti je nevšední kniha, která rozhodně nesedne všem, ale pokud patříte mezi ty trochu zvrhlé, temné a rozpolcené povahy jako já, budete ji doporučovat všem svým přátelům, kteří se na vás budou na oplátku dívat s významně pozvednutým obočím.

Komentáře (0)

kniha Přítelkyně smrti recenze