Slova nejsou potřeba...

recenze

Archerův hlas (2015) / TerezaMondeková

Bree Prascottová odjíždí do malého městečka Pelion ve státě Maine, aby začala znovu. Bree má tragickou minulost. Jejího otce zastřelili a i ona sama málem přišla o život... doteď má trauma, noční můry, panický strach z bouřky. Přijela, aby začala znova. Nové město, práce, dům, přátelé... Nikdo neví nic o ní, o její minulosti a ani o tom, co se jí stalo. Ale nečekala, že jí hned na začátku okouzlí nějaký muž... Archer Hale. Místní samotář.

Bree ho pozná úplnou náhodou na ulici, ale stačí jediný pohled do jeho očí a vidí v nich utrpení a samotu. Bree se s ním snaží spřátelit. Mohlo by se to zdát těžké, protože Archer je němý, ale slyší, ale pro Bree to není tak těžké, protože už od malička umí znakovou řeč, kterou se musela naučit kvůli svému otci, který byl hluchý, takže s Archerem může snadno komunikovat. Ale Archer je odtažitý... hodně odtažitý. Ale Bree se postupem času podaří získat si Archerovu důvěru a stanou se přáteli. Ale postupem času se jejich city mění v něco víc...

Archer Hale si s nikým není už dlouho blízky. V městě, ve kterém bydlí od narození se všem od určité doby vyhýbá, snaží se být neviditelný. Pro ostatní je tajemný, tichy, uzavřený... Dokud nepotkal ji. Je krásná jako anděl. Archer si nikdy nemyslel, že by si byl ještě někdy s někým blízký... s kým by si rozuměl. Ale pak se objevila Bree. Archer ví, že má Bree tragickou minulost, ale i on má své vlastní kostlivce ve skříni, se kterýma bude muset ven.

---

Ukázka:
Zhluboka se nadechl. „Na tom nesejde, Bree. Stejně o tom nikdy mluvit nebudu. To je na tom to nejhorší. Vzala mi jedinou šanci být zase normální, být skutečný člověk, žít jako ostatní – a zbytečně. Stejně bych to její zatracený tajemství nikomu nevyzradil."
„Archere,“ vzala jsem ho za ruku a přitiskla si ji na srdce tak jako předtím. „Ty jsi skutečný člověk, máš život jako ostatní. Kdo ti kdy řekl, že bys nic z toho nikdy neměl?“ Cítila jsem, jak mi puká srdce. Ten milý, chytrý, něžný muž o sobě smýšlel tak uboze.
Sklopil pohled a potřásl hlavou. Odpovědět mi nemohl, protože jsem pořád držela jeho ruce.
Na tajemství, které by mohl obrátit proti Victorii, jsem se ho už nezeptala. Věděla jsem, že se mi Archer svěří, až a jestli sám bude chtít. Celou dobu žil v osamění a izolaci, tak dlouho neměl nikoho, s kým by si mohl povídat. Stejně jako já s vařením a intimitou… Po malých krůčcích, každý po svém, jsme se oba pomalu učili důvěřovat.
Jednu otázku jsem přesto měla. Pustila jsem jeho ruce a zeptala se: „Proč by mi ale říkala, že jsi násilník?" Ta představa byla naprosto absurdní. Archer byl ten nejněžnější muž, jakého jsem kdy poznala.
„Přišla za mnou krátce potom, co strýc zemřel. Několikrát mě předtím viděla ve městě. Netuším, co mi chtěla, a je mi to jedno. Byl jsem naštvaný, raněný. Vystrčil jsem ji za bránu. Spadla na zadek." Zatvářil se zahanbeně, ačkoli pro to neměl důvod, alespoň ne podle mě.
Přikývla jsem. "Chápu, Archere. Zasloužila si to, a ještě mnohem víc. Mrzí mě to."
Vzhlédl ke mně a zadíval se mi do tváře. Sklonil hlavu a pak jako by si něco uvědomil. „Nezáleželo ti na tom, co řekla. Zeptala ses mě na ni až potom, co jsme se… líbali."
Přikývla jsem. „Znám tě," řekla jsem prostě.
Zatvářil se, jako by řešil složitý rébus. „Tys uvěřila mně místo jí?"
„Ano," řekla jsem. „Bez váhání."
Po několik okamžiků jsme se na sebe jen dívali a pak se mu na tváři objevil jeden z těch širokých úsměvů, z kterých se mi vždycky na vteřinu zastavilo srdce. Skoro jsem zasténala, cítila jsem, jak mi žilami proudí žár. Ten úsměv patřil mně – vsadila bych se, že se už dlouho, předlouho nenašel nikdo, kdo by na tváři Archera Halea vykouzlil takový úsměv. A to pomyšlení se mi líbilo, chtěla jsem, aby ten úsměv patřil jen mně, a chtěla jsem takových úsměvů ještě víc. Zakřenila jsem se.
„Můžeme se ještě líbat?" zeptal se a oči se mu leskly touhou.
Zasmála jsem se.
„Co je?" zeptal se.
„Ale nic," odpověděla jsem. „Vůbec nic. Pojď sem."
Dlouho jsme se pak na Archerově gauči líbali. Tentokrát to bylo ale něžnější, sladší, vášeň, s níž jsme se líbali předtím, čas a rozhovor uhasily. Učili jsme se navzájem, co se nám líbí, ukládali si do paměti chuť toho druhého a jen se líbali, rty na rtech, dech v dechu.

---

Hlavní hrdina Archer se mi hned líbil. Já mám ráda takové typy chlapů. Tajemný, tichý, ale taky silný a citlivý, dokáže ženě naslouchat a stát při ní. Ale takového chlapa dneska najdete jenom zřídka. Taky mě překvapilo, že autorka udělala hlavního hrdinu takového, že byl plachý, neměl žádné zkušenosti se ženami... Byla to opravdu příjemná změna, protože skoro v každé knize je teď nějaký playboy, děvkař...

Hlavní hrdinka mi byla hned sympatická. Normální holčina. Žádná velká sexbomba, nebo prsatá blondýna s prázdnou hlavou, bohatá fuchtle, zlá mrcha, která se najednou stane hodnou... Tohle byla prostě milá, sympatická, citlivá, vtipná holka, která ví, co chce a jde si za tím.

---

Tato kniha patří mezi mé oblíbené. Příběh mě přímo nadchl svoji originalitou. Ta znaková řeč... brilantní nápad. Ještě nikdy jsem nečetla knihu, kde by bylo něco podobného a to knize ještě víc přidá na kouzlu. U knihy jsem se jednu chvíli smála, další jsem brečela, protože něco bylo opravdu smutné. V knize je romantika, originalita, napětí, láska, nebezpečí, minulost, přátelství... Všechno je promyšlené, skvěle napsané, příběh vás hned vtáhne do děje. Ani to není zdlouhavé, žádné nudné protahování myšlenky. Autorka ve vás dokáže vyvolat spoustu emocí. Tato kniha je důkaz, že každý člověk má na světě svoje místo a svojí spřízněnou duši díky, které najde smysl života. A ten epilog je nádherný.

Komentáře (0)

Přidat komentář

---