Skvěle napsaná kniha o věcech, které člověk někdy nečte tak rád

recenze

Vlastně stejně skvěle napsaná kniha jako první díl. Jen píše o věcech, které člověk nečte už tak rád. Popisuje zhruba 10 let od Čingisových 26 let - okamžiku, kdy sjednotil všechny mongolské kmeny.

Čingis už není jen tím černobílým hrdinou, který zabíjí z nutnosti přežít, charismatickým vůdcem, který svou přirozenou autoritou přitahuje silné a čestné muže a mítí zlo.
Je hlavně geniálním vojevůdcem, který systematicky masově vyvražďuje Číňany jako pomstu za to, jak staletími intrik rozeštvávali mongolské kmeny proti sobě navzájem.
Člověku se až tají dech nad jeho uměním vést boj - rychlostí, lstí a taktikou. Nad jeho vizionářstvím, nad schopnostmi, kterými vysoce převyšuje i ty nejlepší z nejlepších. Ale také nad neuvěřitelnou odolností mongolských mužů, žen, dětí.. a koní. Nad muži, kteří se „narodili v sedle, s lukem v ruce“ a o kterých i jejich nepřátelé uznale říkali, že vypadají, „jako by byli se svým koněm srostlí“.

Knížka je poutavě vyprávěna a určitě stojí za přečtení. Možná i proto, že hovoří nejen o Čingisových téměř až mýtických činech, nad kterými člověk jen kroutí hlavou v němém úžasu, ale i o jeho „obyčejných“ lidských slabostech - že ho popisuje jako sice velmi výjimečného, ale pořád člověka z masa a kostí.
Jsme svědky jeho lidských poklesků, kdy selhává jako otec i manžel, ale i jako „obyčejný panovník“. Utíkal od role soudce - od nutnosti řešit spory uvnitř svého lidu. Nikdy nepřijal svého prvorozeného syna Džučiho, kterého počali s Borte, načež byla na několik měsíců unesena a znásilňována Tatary; ač byl malý Džuči ve všem tak očividně jeho synem, Čingis viděl jen to, že nemá jeho žluté oči a měl ho za tatarského parchanta. („Dobývání nepřátelských měst bylo mnohem jednodušší než jeho vztahy se ženami nebo s dětmi, které mu vychovávaly.“)

Kniha se zabývá i Čingisovými vnitřními pohnutkami a pocity, které jsou nezřídka v rozporu s tím, co dával najevo navenek, takže můžeme nahlédnout za jeho neproniknutelnou kamennou tvář. Otázkou samozřejmě je, co z toho se skutečně odehrálo a co si domyslel autor, nicméně je to napsáno tak dobře, že věříte, že to bylo přesně takhle.

Skvělý je též historický dodatek, kde autor uvádí zdokumentované skutečnosti versus to, co použil v knize. Např. zde píše, že podle historických pramenů byla bitva v průsmyku Jezevčí tlama v roce 1211 jednou z největších v historii a ještě za 10 let byla země kolem průsmyku do vzdálenosti 50km pokryta lidskými kostmi.

Komentáře (0)