„Stačí, aby respektovali plánovanou rodinu, a hned by se jim vedlo lépe..“

recenze

Deník čínské školačky (2001) 4 z 5 / meluzena
Deník čínské školačky

Třináctiletá Ma Yan z národnostní menšiny Huiů - čínských muslimů popisuje ve svých deníkových zápiscích svůj nelehký život, který (by) si nebrala. Život její rodiny, stejně jako mnoha dalších, se pohybuje na hranici přežití (nebo spíš pod ní). Chodí do 5. třídy základní školy vzdálené 20km, kde je přes týden „na internátu“. Její osud se láme v okamžku, kdy se nemůže pokračovat ve školní docházce, protože rodina nemá peníze na školní výdaje na další pololetí. Napíše zoufalý dopis své (negramotné) matce, která si ho ani neumí přečíst. Předá ho francouzským turistům spolu s třemi sešity dceřiných deníků.

Knížka sleduje tři paralelní linie: jednou je autentický text deníku, druhou jsou vysvětlující odbočky a vsuvky a třetí je zasazení do souvislostí - vyprávění, jak se deník dostal do rukou autorů knihy a co následovalo po jeho přečtení a zveřejnění úryvků v deníku Libération.

Celé dílo je uspořádáno dosti chaoticky - k původnímu textu deníku je vložena spousta poznámek pod čarou a vložených vysvětlujících textů. Ty jsou nezbytné k tomu, aby čtenář neznalý místních poměrů vůbec pochopil, o čem je řeč, a v jakých souvislostech, takže zaplať pámbu za ně. Ale jejich množství a „uspořádání“ činí ze čtení tak trochu bojovou hru v cvičení orientace :-). Některé poznámky se odkazují na jiné poznámky, a tak člověk listuje tam a zpátky - na to, co již přečetl nebo teprve bude číst.
Jazyk deníku se proměňuje s tím, jak Ma Yan dospívá. Zápisky nabírají na hloubce, ač jsou prosáklé komunistickou ideologií a jejími údernými hesly. (Pár citátů je na konci této recenze.)
Deníky jsou z dvou půlročních období, mezi nimiž chybí další půlrok. Do chybějících stránek si (negramotný) otec Ma Yan ubaloval cigarety, aniž by tušil, že jde o intimní deník jeho dcery. (Otázka je, zda by se něco změnilo, kdyby to věděl.)

Příběh má zdánlivé šťastný konec ve formě pár stipendií - adopcí na dálku, ovšem šťastný jen zdánlivě. Samozřejmě, že řešením není dát rybu hladovějícímu. V tomto případě ale není řešením ani jej naučit lovit ryby (jak autoři knihy radostně zvěstují). Adopce na dálku je řešením pouze krátkodobým-překlenovacím a konečným (vy)řešením musí být systémová změna.
Skutečným ŘEŠENÍM JE NAUČIT HLADOVĚJÍCÍHO, ŽE RYBY V RYBNÍCE UŽIVÍ JEN OMEZENÝ POČET ŽALUDKŮ, A TEN SE OPRAVDU NESMÍ PŘEKROČIT. Ač to možná zní krutě, tohle je to jediné, co musí místní lidé pochopit – že zlepšení JEJICH životních podmínek je možné pouze a jedině JEJICH vědomým omezením porodnosti. Dokud tohle nepřijmou za své, srdcervoucí osudy dětí jako je Ma Yan se budou opakovat jako přes kopírák.

O téhle knížce se nedá napsat jen pár vět. Je to tak složitý propletenec fatálních daností, že člověk se musí ponořit trochu hlouběji, aby porozuměl pohnutkám jednotlivých protagonistů (proto je tahle recenze tak dlouhá). Řešení není na dohled, protože na jedné straně jsou rozum, plánování, udržitelný rozvoj a další logické argumenty civilizovaného člověka a na druhé straně je jen pud sebezáchovy a beznaděj. A zoufalí lidé dělají zoufalé věci...

Z knihy se dozvídáme mnohé o nelehkém životě místních lidí.
- Půda v oblasti je neúrodná, suchá, téměř poušťní. Někdy neprší i několik let. Jediný zdrojem pitné vody je děšťová voda nebo sníh (v podstatě systém středověkých citeren). Sníh si musí lidé do těchto podzemních betonových nádrží sami nanosit.
- Pro užitkovou vodu velmi špatné kvality (po koupání naskáče vyrážka) chodí do rokle vzdálené hodinu chůze a aby se vyhnuli dlouhým frontám u nádrže, vstávají ve čtyři hodiny ráno.
- Vnitrozemské klima znamená horká léta (kolem 40°C) a dlouhé a chladné zimy s množstvím sněhu.
- „Xi Hai Gu je žíznivá země: nedostatek vody, v současné době chronický, vedl vládu k prohlášení tohoto území za nezpůsobilé k lidskému životu. A přesto v této části země stále žije tři miliony lidí, polovina obyvatel celé provincie (...), pro které je každodenní život bojem o přežití.“
- „Zpráva OSN z roku 1992 zdůrazňuje, že v některých okresech Ningxie je počet obyvatel 4x-13x vyšší, než může půda uživit.“
- Dříve lesnatá krajina, nyní skoro poušť. Stromy byly vykáceny za Maova budovatelského šílenství na přelomu 50. a 60. let.
- Průměrný čínský příjem je více než 6 000 yuanů, v Šanghaji pak více než 33 000 yuanů. Práh extrémní chudoby stanovila čínská vláda na 635 yuanů. Roční příjem lidí z vesnice je činí zhruba 400 yuanů, školní výdaje zhruba 70 yuanů na pololetí. (1 yuan = 0,13 EUR)
Zde se vnucuje otázka, proč tak chudá rodina nutně potřebovala televizi za několik stovek yuanů (byť předpotopní typ koupený ve výprodeji), když pak před ní sedí s kručícími žaludky.

...a také fakta o školní docházce Ma Yan, např.:
- Do školy chodí pěšky 4-6 hodin (20km) , celoročně za jakéhokoli počasí, v plátěných doma šitých „střevících“, které se okamžitě promočí. Bohatší děti se vozí na traktoru, jenže ona nemá ty zhruba 3Kč, takže musí po svých.
- Internát znamená jednu místnost pro cca 16 dívek na prostoru 3x4m (tzv. společnou ložnici), kde spí, učí se a jí. Každý žák na internátu musí na začátku pololetí přinést 25kilový pytel rýže, z kterého pak dostává jednu misku rýže denně (k ní si může dokoupit naběračku zeleniny za 10 fenů (0,08 EUR)).
- Žáci sami pravidelně uklízejí celý areál školy.
- Učebnice a veškeré školní pomůcky si žáci kupují sami. Jsou to výdaje, které chudé rodiny často nemají, takže děti přestávají do školy posílat. Málokteré dítě chodí do školy víc než 5 let, ač povinná školní docházka je 9letá.

K tomu se přidávají tradice muslimů, které činí rozdíly mezi muži a ženami.
- Dívky jsou provdány nejčastěji v 16 letech domluveným sňatkem. Za sňatek rodina inkasuje od ženicha věno. Jakákoli „investice do dcery“ v podobě výdajů na školu se tedy nevyplatí, protože dcera stejně odejde z domu.
- Dívky často chodí do školy jen 2 roky, protože muslimové považují dívky za pracovní sílu a „zdroj dětí“. Pokud rodina nemá finance na školu, dívky jsou brány ze školy jako první.
- Dívka po sňatku odejde do rodiny svého muže a často zcela přeruší styky se svou původní rodinou.
- Rodinný majetek se dělí mezi syny - zůstává tedy „v rodině“.

To jsou vnější okolnosti, přes které „nejede vlak“ - s kterými se nedá nic dělat. K tomu se ale přidávají skutečnosti, které lidé sami změnit mohou. Ale nedělají to... Bohužel.

Jedním z veledůležitých témat, je kontrola porodnosti:
„Navzdory politice jednoho dítěte, která se v Číně uplatňuje už 20 let, venkované mohou mít dvě děti, pokud je prvorozeným dívka, a tři děti, jestliže náležejí k národnostní menšině, což je právě případ rodiny Ma Yan. Počet dětí je jednou z příčin chudoby v oblasti, protože rodiny rozdělují půdu mezi syny. Naopak, ve vesnicích, kde převládá etnikum Han, je počet dětí více omezen, a proto jsou parcely větší. Úředník z etnické skupiny Han, se kterým jsme mluvili o chudobě vesnic Huiů, nám řekl. „Stačí, aby respektovali plánovanou rodinu, a hned by se jim vedlo lépe...“ “

- Ve vesnici, kde žije Ma Yan, se zákaz vyššího počtu dětí porušuje, což je i případ rodiny její sestřenice Ma Shiping: „Navzdory silné osobnosti a dobrým výsledkům musela Ma Shiping opustit školu na konci pátého ročníku základní školy. Tato dívka, sedmá z deseti dětí, se od té doby věnuje práci v domácnosti a na polích a čeká, až ji provdají.“
- Pradědeček Ma Yan z otcovy strany byl žebrák, chodící od vesnice k vesnici a žebrající o almužnu/trochu jídla. Svého 4letého syna prodal za pár šupů bezdětným bohatším sousedům jako pracovní sílu. Ti později měli i své děti. Když pak každá rodina musela „dobrovolně“ posytnout syna do Korejské války, elegantně se tohoto adoptivního syna zbavili. Po letech útrap se dědeček Ma Yan vrátil do rodné vesnice jako společenský vyděděnec. To mu nicméně nebránilo v tom mít pět dětí :-(. Jedním z nich byl otec Ma Yan - neschopný, nemajetný, na nejnižším stupni společenského žebříčku. Domluveným sňatkem byl oženěn s budoucí matkou Ma Yan, která pocházela z bohatší rodiny (což znamená, že měli co jíst). Negramotní rodiče spolu splodili tři děti - Ma Yan a dva mladší bratry. Mají malý domek a pozemek příliš malý na to, aby je uživil. Matka Ma Yan trpí komplikovanými žaludečními vředy z neustálého hladu a nedostatečné hygieny v důsledku nedostatku vody.

Chudoba těchhle lidí má ještě jeden neblahý důsledek, který dopadá na sousední Vnitřní Mongolsko. Ti nejchudší odjíždějí na několik týdnů do Vnitřního Mongolska zbírat fa cai - divoce rostoucí zeleninu nevýrazné chuti a nízké výživové hodnoty, zato vysoce žádanou movitějšími pověrčivými měšťáky, protože její konzumace prý přináší štěstí. Sklízení je dřina od slunka do slunka a krátkým spánkem na vlhké zemí. Za sklizeň si vydělají max 35-40 yuanů na osobu. Ale...
„Podle Pekingských odborníků se plocha o rozloze více než 130 000 km2 ve Vnitřním Mongolsku stala po vytrhání fa cai pouští. To je jedna z příčin prudkých písečných bouří, které každé jaro zasahují Peking a míří přes moře až do Koreje a Japonska. Americká zpráva z roku 1998 potvrzuje, že „nikolik změny klimatu, ale lidská činnost, je patrně hlavní příčinou přeměny Vnitřního Mongolska v poušť“, a „obviňuje 200 000 zbídačených vesničanů, převážně z národnostní menšiny Hui, kteří devastují pastviny Vnitřního Mongolska“.
Sklizeň fa cai byla v roce 2000 konečně zakázána z důvodu ochrany životního prostředí.
Jenže zoufalí lidé dělají zoufalé věci, a tak vesničané jezdí na sklizně i přes zákaz. Riskují zásah policie - zabavení sklizně i bití, a napadení od zuřících Mongolů, kterým před očima mizí jejich pastviny. Jak řekla jedna zoufalá žena: „Mám sice strach, jenže nemáme co jíst. Nemáme na vybranou. Musím prodat zeleninu, abych nasytila své děti.“ Pro ni fa cai neznamená „obohatit se“, ale prostě „přežít“.
Je to kdo z koho, po nás potopa. Pro „usmolených“ ca 130Kč bezohledně ničí životní prostředí, protože ve své situaci prostě už nemůžou brát ohledy - pro ně je to balík peněz a oni musí nakrmit své děti. Na zničené životní prostředí sice zakrátko doplatí právě jejich děti (a děti jejich dětí), jenže oni musí přežít TEĎ, protože jinak třeba už žádné ZÍTRA nebude.

Naděje Ma Yan směřuje k dárcům ze zahraničí.
A tak do metaforického rybníka těchto vesničanů evropští dárci občas vhodí navíc jednu malou rybu....

Za vypovídací hodnotu 5 hvězd, za ten chaos něco dolů, celkem tak za 4 (hodnotím-li jakožto dokumentární dílo).

Pár citátů:
I když jí movitější kamarádky odmítnout půjčit trochu zeleniny, Ma Yan jim to nemá za zlé a vyvodí z toho jednoduchý závěr, že musí spoléhat jen sama na sebe, aby se dostala z tohoto prostředí.

a přímo z deníkových zápisků:
Jestliže někdo tak odvážný jako je moje maminka pláče, protože je nemocný, co budeme dělat my?

Proč žijeme? Bohatí lidé umírají poté, co poznali všechny radosti. To je šťastná smrt. Lidé, kteří nemají peníze, žijí se slzami v očích. Když umírají, je to bolestná smrt. Taková je pravda.

(zde cituje svoji matku rozhorčenou, protože Ma Yan nepřijali na střední školu) „Obsluhuji tě. Vychovávala jsem tě. Myslíš že studuješ dobře? Stydím se za tebe. Velmi jsi mě zklamala. Roztrhej všechny svoje knihy. Nestojí za to jít zítra do školy. Ty a tvoji předkové, kdo jste? Tvoji předkové žebrali, aby se najedli. (tím míní předky z otcovy strany)Dokonce i když zaplatím tvoje studia, co budeš moci dělat? Lepší bude, když nyní umřeš. Stále doufám, že zemřeš. Kdybys umřela, pohřbila bych tě pod trochou hlíny a měla bych aspoň několi dní klid.“
Byla jsem úplně ohromená. Nevím, proč maminka říká takové věci. Je to proto, že se zlobí, nebo to, co říká, myslí vážně?

Cestou ze školy domů jsme já a můj bratr měli veliký hlad. Můj bratr šel ukrást na cizí pole trochu pažitky a nějakou vodnici, a pak jsme to snědli. Vím, že krást není pěkné, ale co můžeme dělat? Kdybychom neukradli, co bylo vypěstováno na cizích polích, pravděpodobně bychom nedošli až domů.

Je nemožné popsat pocit HLADU.

Mám takový hlad, že mi připadá, jako by se mi z břicha kouřilo.

Nevím, jestli už se maminka vrátila ze sklizně fa cai. Já mám jen své každodenní stadium ve škole - a hlad.
Mám hlad, strašný hlad.
Dokonce jsem si vzala kousek z misky jedné kamarádky, ale neřekla jsem jí to předem. Když přišla do ložnice, zasypala mě nadávkami.
Co jí mám říci? Jak jsem poslouchala její spílání, vzpomněla jsem si na otce, který mému bratrovi a mně zanechat čtyři yuany. Z nich žiji už tři týdny a zbývá mi jen jeden. Žaludek se mi svírá hladem, ale nechci vydat peníze za tak povrchní věc. Protože to jsou peníze, které moji rodiče vydělali svým potem a krví. Musím dobře studovat, abych už nikdy nebyla trýzněna svým žaludkem a penězi.

Musím studovat, jak nejlépe dovedu, abych dostála nadějím, které do mě rodiče vkládají a aby se jim v druhé polovině života žilo lépe.

„Hubený pes vyskočí na zídku jen s pomocí“: to je přísloví mé matky, které nosím hluboko ve svém nitru. Nyní jsem pochopila jeho smysl.

Během hodiny mě profesor několikrát vyvolal. Kamarádi mě žárlivě sledují a byli by ochotní ke všemu, aby nade mnou zvítězili.
O to se nesmím starat. Nic mě neodvrátí od mých ideálů a plánů do budoucna. Budu se chovat tak, že jejich žárlivé pohledy se změní na obdivné. Budu stejně silná jako moje matka. Ta když se setká s potížemi, čelí jim sama a nikdo si nedovolí se jí smát. Musím být stejně silná jako moje maminka.
Neúspěch je matkou úspěchu.

Nejmladší syn čtvrtého strýčka pofňukával a chtěl se vrátit domů za maminkou. Ale já vím, že doma není, že odjela daleko na sklizeň fa cai. Jeho otec taky není doma, ani oba starší bratři. A tak jsem ho vzala do náručí a on se doopravdy rozplakal.
(...) Po celou cestu, kdy jsem ho nesla, jsem se v duchu ptala na jednu věc. Když dítě pláče nebo je samo, vždy volá „mami“. Proč nekřičí „tati“?

Maminka vešla do pokoje a se vší zlobou, jaké byla schopna, nám řekla: „Váš dědeček mě měl moc rád, ale jakmile jsem odešla z domu, otočil se ke mně zády. Nepoložil ani jedinou otázku, nezeptal se mě, proč jsem přišla, jestli mi cestou nebyla zima. Neřekl ani slovo.
Opravdu se zlobím. Už k nim nikdy nepůjdu. Dobře mě poslouchejte, všichni tři: dobře se učte, abyste nebyli jako váš otec, kterým druzí celý život pohrdají. Zapomeňte na výsměch dědečka z mé strany, prostě musíte uspět, abyste mu dali najevo, že se mýlí.“

Komentáře (2)

Přidat komentář
meluzena
06.10.2017
meluzena

Normální není nemít děti, ale je rozdíl, když mám jeden krajíc chleba (nebo misku rýže) rozdělit mezi 3 děti nebo 10 dětí. Nic víc, nic míň.

Y2T
05.10.2017
Y2T

Nechápu to nekritické přejímání názoru, že normální je nemít děti, nebo jen jedno. Pokud nemá společnost vymírat, tak musí mít statisticky 2,3 dítěte na matku. A vymírat snad nechce nikdo - žádná rodina, ani etnikum. Taková společnost není zdravá ani prosperující. Lze se bavit o tom, jestli když patří mezi chudší, tak bylo rozumné mít třetí dítě, ale upřimně mi to příjde jako debata poněkud opožděná a zbytečná.
Jestli on nebude spíš zakopaný pes v tom, že v normální zemi by se lidé z takto chudé oblasti přestěhovali za prací jinam (když nebude práce v Ústí, tak se za ní přestěhujete třeba do Plzně ) - což ovšem v Číně není jen tak. Bohatá města (obývaná etnikem Han), se rozhodně nechtějí dělit o svou životní úroveń s chudými přistěhovalci z venkova. I tak ale v Číně žije ohromné množství vnitřních ilegálních pracovníků. Je tedy otázka, jestli by nebylo na místě, spíš než apelovat na bohaté městské Číňany, kteří ovládají zemi a omezují lidem z chudého venkova možnost pohybu, aby jim buď umožnili přestěhovat se jinam, nebo investovaly do vytvoření pracovních příležitostí v chudých regionech. Přiznejme si na rovinu, že o Člověka v mnoha zemích Asie nikdy moc nešlo a lidkský život tam nemá valnou cenu. Samozřejmě lze apelovat na venkovany, aby neměly děti, v klidu vymřeli a neobtěžovali svou nízkou existencí bohaté lidi z měst, a přenechali jim jen svůj kraj k intenzivní exploataci......ale upřimně, máte žaludek na to, to těm lidem jít říct a necítit se provinile? "Sorry nuzáci z venkova, jste tak chudí, že nemáte na jídlo, tak si nepořizujte děti, a během jedné či dvou generací tiše vymřete a neobtěžujte bohaté občany ve městech."
Sociální nerovnost v číně je na takové úrovni, že by tam stálo za to exportovat pár levicových myšlenek. A klidně se můžeme dožít nějaké revoluce - vládní kruhy v číně se nepochybně bojí vnitřních nepokojů víc, než napadení nějakou vnější velmocí.
Vlády mnoha zemí Asie udrují občany v klidu demagogickým glorigikováním Konfucia.

A je dobré si uvědomit, že není Číňan jako Číňan......takže vztah Han a dalších etnik se může jevit až diskriminačně, kolonialisticky, imperialisticky či genocidně (tato slova nemám na mysli ve významu plané propagantistické mluvy středoevropských soudruhů kydajících hnůj na americké imperialisty, ale ve svém původním významu, v jakém jsou běžně užívány v bývalých koloniích ve vztahu k éře, kdy se jejich území snažily zabrat, a pro sebe využít, cizí kolonizároři, bez ohledu na práva místních obyvatel).

Osobně bych měl upřimnou radost, pokud by elity ČLR místo utrácení peněz za hraní si na vojáčky, budování světového impéria, kupování si Afrických či středoevropských politiků atd. raději investovaly do pozvednutí životní úrovně všech obyvatel v Číně, zejména těch nejchudších. Což ovšem nezle čekat, když vláda není závislá na jejich hlasech ve volbách. A má pro ně tak akorát radu, aby v klidně, pokojně a bezdětně vymřeli.