Nebuď protivnej a sobeckej, nebo si pro tebe přijde Uplakánek

recenze

Poměrně neúspěšný kouzelník, který se tak tak uživí kouzelnickými představeními po domovech důchodců, právě slaví své 45. narozeniny (= 10minutová oslava na dálničním odpočívadle, kdy na kapotě svého auta pojídá plastovou lžičkou napoleonský řez ze supermarketu, který byl ve slevě, protože mu končila trvanlivost). Tahle epizoda, stejně jako kdejaká jiná, je vlastně metaforou ubohosti jeho života, kdy si lže sám sobě do kapsy. Z vlastní neschopnosti obviňuje lidi kolem sebe a ještě si libuje, jak je trefně kousavý, přičemž si ospravedlňuje, že byl v právu.

Když po jednom takovém „výstupu“ opustí uprostřed noci hotel a vrací se domů, na objízdné trase pustým lesem nabourá do červené pohovky Chesterfield, která leží uprostřed cesty. Auto je nepojízdné, mobil rozbitý, tak se vydá pěšky lesem hledat pomoc. Malou holku, která ho poprosí, aby jí natrhal sedmero kvítí, protože si je chce dát o slunovratu pod polštář, odbyde svým obvyklým způsobem, čímž přehodí významnou výhybku svého života. Nebyla to totiž jen tak ledajaká holka a nebyl to jen tak ledajaký les... („Jak jste mohl odmítnout? Když vás malá holčička požádá o pomoc, tak jí prostě pomůžete, copak to nechápete?“) Jenže chtít to vysvětlit takovému cynikovi je holé plýtvání časem („Greta mé argumenty ignorovala a vyjádřila se v tom smyslu, že pohovku mi nejspíš do cesty umístil kosmos, aby mi něco sdělil.“), a tak je Anton i zde svého štěstí strůjcem.
A ať chce nebo ne, kostky jsou vrženy a on může jako rozmazlené dítě bušit pěstičkami a prosazovat si svou nebo se podívat pravdě do očí a začít něco se sebou dělat. Spásná otázka: „Kdy jsem si vlastně začal sám sobě lhát?“ přichází sice poněkud opožděně, ale přece. A může přinést onu tolik potřebnou změnu. Cesta k ní v tomto případě vede kouzelným lesem plným jinotvorů, pratvorů a opravdické magie, kde žádné předstírání nefunguje. A vlastně i světem normálních lidí, který rovněž nejlépe funguje bez přetvářky.