Opravdu naděje umírá poslední nebo už dávno zemřela?

recenze

Můj muž, má žena (2017) 4 z 5 / meluzena
Můj muž, má žena

Manželé na prahu šedesátky, půlku života spolu, odcizené děti už dávno vylétly z hnízda. On neúspěšný herec, nyní poměrně úspěšný realitní makléř, ona překladatelka odborných textů a hlavně své milované duchovní literatury. On si rozumí s alkoholem, ona se naučila být neosobní a nesentimentální.
Nemůžou se vystát. Znají se do nejmenších detailů, nic je nemůže navzájem na sobě překvapit.
V době první zamilovanosti navštívili v Indii moudrého muže, kterého nazvali svým učitelem. Teď po letech se vydávají na stejnou cestu.

Knížka je psaná zajímavým způsobem jako by příběh vyprávěl chvíli on a chvíli ona (s asi třemi výjimkami, které trochu matou). Oba popisují nejen vnější skutečnost, ale i svá vnitřní hnutí, myšlenky a pocity, bez obalu. (Ó, jak se jejich pohledy liší!) Z těch slov čiší zvyk i láska. Jenže láska spíš k tomu, co bylo. Jako by odmítali akceptovat to, v co se změnil jejich protějšek, a zároveň nechtějí ani o píď uhnout z toho, v co se změnili sami. Velká láska ze změnila v zákopovou válku - bezvýchodnou patovou situaci, v níž není vítěze.
Jsme svědky řady planých pokusů oslovit toho dříve milovaného (milovanou), udělat vstřícný krok... Všechny ale končí předvídatelným stereotypem, vždy to spadne do otrávených zajetých kolejí. Spojuje je příliš mnoho vyčítavé minulosti, takže obdiv, láska a euforie jako by snad ani nikdy nebyly existovaly.
Mezi řádky křičí bezmoc, beznaděj, únava a přesto neochota (či spíš strach) to utnout.

„Prakticky ode mne odchází a já začínám tušit, jak bude jeho odchod pro mne zlý. Ne že bych našeho společného rozhodnutí rozvést se litovala. Jenomže zvyk je proradný. Druhého člověka nejde od sebe odtrhnout jedním škubnutím jako náplast. Příroda ví, co dělá, když lidské páry nenápadně nechává prorůstat v siamská dvojčata. Sotva se probudí, mohou se začít nenávidět, přesto nemají na výběr. My ano, ale stejně to bude bolet jako pooperační stav.“

Kniha je o křižovatce, resp. slepé uličce, v které se (bohužel) ocitá většina vztahů. Některé už po měsících, jiné po letech, ty výjimečné až po dekádách. Nikdo samozřejmě nechce najet na toho schéma. Jenže ono se do života vkrádá nenápadně, plíživě, po troškách. A nechtít nestačí. Jenže co je pro to sám ochoten udělat? Jak to udělat v každodenní realitě? A je to vůbec v jeho silách?

Skoro na samém konci knihy svitne jiskříčka naděje, že se vše může obrátit k lepšímu a jejich vztah vstane z mrtvých. Je to ale opravdu tak? Nebo to bylo jen poslední předsmrtné vzepětí před tím, než zemře navěky? Umírá naděje opravdu poslední nebo už zemřela dávno?

Pár citátů:
Oba jsme byli šťastní, jenže má žena časem už tolik ne. Za jejími životními plány se zabouchly dveře. Nechci se rouhat, ale už mě párkrát i napadlo, že kdybych tehdy tušil, co z našich vytoužených dětí v dospělosti vyroste, možná bych si to ukvapené plození rozmýšlel.

Vůči svému muži jsem prostřídala dost odlišných emocí, ale pohrdání? To bych si nemohla vážit sama sebe.

Komentáře (0)

Přidat komentář