Šálek ruského čaje

recenze

Lazarovy ženy (2015) / Babouš

S ruskou literaturou nemám příliš mnoho zkušeností – a ta trocha zkušeností, které mám, není zrovna nejlepší – ale Lazarovy ženy, mnohonásobně oceněný román Mariny Stěpnové, to je jiné kafe. Nebo bych měl říct čaj? V Rusku se spíš pije čaj, nejvíc mrkvový. No, mají divné chutě, ale i skrze ně poznáte tu dramatickou a nesmírně zajímavou ruskou duši.

Bůhví, že si Rusové nikdy nemohli moc vyskakovat. Nejdřív jim tvrdou rukou vládl car, potom je utlačovali bolševici a teď jim zase zastřihuje křidélka Putin. Lazarovy ženy popisují celé jedno ruské století – od časů cara až po nástup divokého kapitalismu v letech devadesátých. A to vše na pozadí příběhu jedné nevšední rodiny…

Zápletku jde popsat jen stěží. Je to totiž kniha o životě. O životě i o smrti. A o rezignaci na dění kolem sebe. Hlavním hrdinou je Lazar Josifovič Lindt, Rus židovského původu, který se stane jedním z nejvýznačnějších sovětských vědců. Ale ačkoliv sbírá jedno ocenění za druhým, v osobním životě se mu tak nedaří.

V „Lesikově“ životě hraje hlavní roli krásná – a o mnoho let starší – Marusja Čaldonovová, manželka jeho kolegy z Akademie věd. Dlouhá léta se trápí nešťastnou láskou, dokud mu žal nepomůže zažehnat krásná – a o mnoho let mladší – Galina „Galočka“ Batolovová. Jenže ani u ní nenajde Lindt štěstí. Galočka si akademika totiž nebere z lásky.

Galina Petrovna Lindt měla všechno pravé, jen to nejlepší a nejdražší. S výjimkou vlastního života, ale to naštěstí nikdo nevěděl.

A pak je tady třetí žena – malá Lidočka, která sice vstoupí do Lindtova života až v samém závěru, ale i skrze ní poznáváme jeho osud.

Je to zvláštní. Hlavní hrdina v knize nedostává ani zdaleka tolik prostoru, jako tato trojice „jeho“ žen. Ukazuje to, že ženy a muži mohou být zcela rozdílné bytosti, ale k životu se vzájemně potřebují.

První, čeho si na knize všimnete, jsou ty dlouhé věty, které plynou a plynou a plynou a najednou je kapitola pryč. Autorka skutečně využívá dlouhá souvětí, v nichž přemítá a dumá, jak už to Rusové mají v povaze - snad kvůli těm dlouhým zimám, kdy se nedá nic moc jiného dělat. Koneckonců ani Dostojevský nebo Tolstoj papírem příliš nešetřili…

Dlouhé věty mi nevadily, spíš jsem se špatně orientoval v ruských jménech. V Rusku totiž všichni mají tři jména – křestní, po otci a příjmení, přičemž Rusové si je ještě všelijak zkracují a upravují. Z Lazara je najednou Lesik a z Alexeje Aljušenka. No, možná by mi to nedělalo takové problémy, kdybych měl z ruské literatury načteno víc než Revizora, pravdou ale je, že jsem často musel listovat dozadu, kde jsou vysvětlivky. Autorka totiž dělá narážky na dobovou kulturu a politiku, které knihu ozvláštňují a dávají jí punc pravé „ruskosti“, ale zároveň jsou pro středoevropany často těžké na pochopení.

Rusko je prostě úplně jiný svět, kde platí jiná pravidla a kde lidé i jinak myslí. Jako takový náhled do mentality této země a lidí v ní byly ovšem Lazarovy dcery vynikající. Právem oceňovaný román.

„To nic. Neboj se. Když se nad tím člověk zamyslí, smrt je všehovšudy experiment. A dokonce velmi zajímavý.“

Komentáře (2)

Přidat komentář

---