S kriminálkou na tahu

recenze

Když se řekne „být tahu“, víme, co si pod tím představit. Kdo chce zjistit, co to obnáší, když je kriminálka na tahu, ten si musí přečíst povídkovou knihu "Kriminálka na tahu" od Ladislava Berana. Povídky od pana Berana se velmi dobře čtou a nejinak je tomu i v této knize.
Proto mě velmi potěšilo, když jsem dostala možnost recenzovat její první vydání.
Hned první povídka s názvem „Páté kolo u vozu“ mě moc zaujala. Být pátým kolem u vozu nechce být asi nikdo z nás, a o to víc je zarážející, když se k pátému kolu u vozu připodobňuje šéf písecké kriminálky kapitán Karas. Karas to používá v situacích, kdy si jeho podřízení nechávají zjištění z vyšetřování jenom pro sebe a on se o nich dozvídá z jiných zdrojů. Jak se ale přesvědčíme, páté kolo u vozu může sehrát i velkou roli ve vyšetřování policejního případu … To už ale prozrazovat nechci.
Tento první příběh „Páté kolo u vozu“ se odehrává v říjnu 1989, tedy měsíc před takzvanou „sametovou revolucí“. Toho času jsem ještě nebyla na světě, tudíž nejsem pamětnicí. Netuším, jak to tehdy fungovalo s tržbami na čerpacích stanicích, ale musím přiznat, že mě poněkud překvapilo, že za situace, kdy se uvádí jako průměrná cena rodinného domu v roce 1990 cca 340.000 korun, si lupiči z čerpací stanice na výpadovce z Milevska odnesli skoro 150.000 korun.
Oceňuji, že pan Beran neukazuje kriminalisty jako ideály, nýbrž líčí i jejich nedostatky: pozdní příchody do práce, holdování alkoholu v práci, nadměrná konzumace kávy, kouření cigaret, sprostá slova …
Pokud se zváží přísné pravidla na pracovní docházku v různých firmách a společnostech, je docela zarážející, že u kriminalisty Macha časté pozdní příchody do zaměstnání hladce prochází. Jinde by to byl důvod pro ukončení pracovního poměru nebo aspoň sankce.
Letos v listopadu bude třicet let od sametové revoluce a je tedy příležitost k zamyšlení a hodnocení. Já mohu vycházet pouze z vyprávění mých rodinných příslušníků, předků, známých, profesorů … Přesto se ztotožňuji s názory na amnestii prezidenta Havla označovanou v povídce jako „Havlova amina“, díky které získala spousta zločinců čistý trestní rejstřík. Také v mnoha případech vidíme, že poctivost a slušnost dostala po revoluci „na prdel“, což je další výrok, jenž se v knize objevuje. Zde si dovoluji vložit citát z knihy:
„Teď zase trochu já, pánové. Mám pro vás dvě zprávy. Jedna je moc dobrá, ta druhá, i když je taky svým způsobem dobrá, stojí ale jinak pěkně za hovno, protože paní Spravedlnost, díky Vaškovi, dostala pěkně na prdel! Volal mi šéf z půlnočního království, máte venku všech jedenáct chat z ledna. Pachatel je nějakej amnestant Vacina, je to jejich štamgast, kterýmu Havel udělil generální pardón a pustil ho, jako recouše, na půlku z basy…“
„No to je výborný, šéfe!“ ozvalo se unisono.
„Teď ta napůl dobrá a napůl špatná,“ začal Karas hovořit o anonymu, co přišel z Petrovic na příbramskou kriminálku, a když se zmínil o tom, že podezřelý Uhrovčík nebyl ještě trestaný, Studničkovi a Machovi hned došlo, proč hovořil o tom, že paní Spravedlnost dostala na prdel. „No jasně, to se na něho vztahuje amina. My sice ty vykradený chalupy odmáznem, ale to bude všechno. Ona vlastně tím, že Havel nám takhle ukrad váhy a meč, paní Spravedlnost pořádně ostrouhala a ten Uhrovčík na tom pořádně vydělal. Jestli si Venca takhle představuje spravedlnost, tak se ani nedivím těm nápisům u nádraží v Mirovicích, který ho posílají do prdele…“
Při čtení jsem na stránce 7 objevila maličkou chybičku, a to scházející písmenko „d“ u názvu města Albrechtice nad Vltavou. Jinak se mi o vyšetřování, pachovkách a trasolkách četlo natolik dobře, že se ke knize určitě v budoucnosti vrátím a mohu ji doporučit všem milovníkům českých detektivek.

Komentáře (0)