Richard Sharpe bez romantiky

recenze

Z Pyrenejí až k Waterloo: Vzpomínky kapitána Wellingtonových ostrostřelců na účast v napoleonských válkách (2020) / HarrietF
Richard Sharpe bez romantiky
Kdo napřed četl Waterloo - Deník z tažení od Alexandera Cavalié Mercera a potom vzal do ruky tuto knihu, bude asi trochu zklamán. Přirozeně každý záznam vzpomínek je ovlivněn osobností pisatele, svěžestí jeho paměti, ochotou sdělit, respektive zamlčet fakta. To mají společné Mercer i Leach.

Zatímco Mercer sloužil u jízdního dělostřelectva, Leach byl kapitánem slavných „ostrostřelců“ 95. pluku. Tuto speciálně vycvičenou, vyzbrojenou i oděnou (do zelených kabátců místo červených uniforem) elitní jednotku zpropagoval Richard Sharpe v románovém cyklu Bernarda Cornwella a později v jeho televizním seriálovém zpracování. Leach napřed prošel Západní Indií, teprve pak kampaněmi Poloostrovní války, která byla zdánlivě vedlejším, leč důležitým bojištěm napoleonských válek, a nakonec bojoval i u Waterloo.

Stejně jako Mercer, který ovšem ve Španělsku nebyl, i Leach popisuje útrapy, nemoci, hladovění a žíznění lidí i koní v důsledku obtížných přírodních a klimatických podmínek a těžko zvládnutelného zásobování. Nejhorší byl dramatický ústup od Burgosu, který se Wellingtonovi nepodařilo dobýt. Leach patřil ke šťastlivcům, kteří pochod přežili, přesto jeho vyprávění o těchto i mnoha dalších strastech (ale i radostech) není tak čtivé jako jsou Mercerovy zápisky z Belgie a Francie. Jakoby vzpomínky byly za sklem, psané už spíš z odstupu nezaujatého kronikáře než aktivního účastníka.

Jistě, i v nich občas probleskne zeměpisný postřeh či dojem z místního, pro Angličany často neuvěřitelně zaostalého obyvatelstva, ale i španělských krásek, s nimiž vojáci protancovali (a jistě nejen to) nejednu noc. Anebo neskrývaná antipatie k mnichům a vůbec ke katolickým rituálům, jež Leach, stejně jako Mercer považuje za pokrytecké (což oběma na druhou stranu nebránilo být dychtivě zvědavý na jeptišky). Nicméně nepřátelství už nepramenilo z náboženství, vojáci se nezabíjeli proto, že jsou katolíci či protestanti, ale podle národnosti. Válčení si ovšem současně uchovávalo jistá pravidla. I z Leachových vzpomínek vyvstává obraz „kavalírského“ chování, kdy se Angličané a Francouzi jeden den na dálku přátelsky zdravili, dokonce si vypomohli třeba se ztraceným pláštěm, druhý den se utkali v bitvě, a třetí den si ti, co přežili, skládali komplimenty za statečnost.

Ovšem co se - plus minus - dodržovalo mezi Angličany a Francouzi, to neplatilo mezi Francouzi a Španěly, respektive místním obyvatelstvem. Tady už se žádná pravidla nectila, místo nich vládla oboustranná krutost až zvířeckost. Leach některá zvěrstva popisuje, třeba když španělští ovčáci ubili neozbrojeného francouzského vojáka, jenž hledal spásu u Angličanů, na jiná se mu ani nechce vzpomínat. Takové děsivé každodenní detaily jen stvrzují důsledky jedné z nejosudovějších Napoleonových geopolitických chyb – špatný odhad poměrů ve Španělsku. Ovšem ani Angličané, jakkoli relativně disciplinovaní, se ve Španělsku nechovali vždy gentlemansky. Násilí na civilistech, jež následovalo po těžkém a zoufalém dobývání hraničních pevností Ciudad Rodrigo a především Badajoz, Leach sice neomlouvá, nicméně stručně konstatuje, že takové excesy nebyly v dějinách válek ničím neobvyklým.

Kdyby býval ve Španělsku Mercer, co by asi o těchto událostech psal? Leach není tak přemýšlivý, i když mu není cizí lidskost. Třebaže zpočátku popisuje s odporem špínu Lisabonu, později cítí soucit s prostými, hladem vychrtlými Portugalci, hájícími své ubohé existence ve válce, do níž byli zataženi. „Tisíckrát jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby každý anglický muž, žena i dítě všech postavení mohli být byť jen na pět minut svědky těchto srdcervoucích scén,“ píše v jedné z nejsilnějších pasáží, popisujících dění kolem linie Torres Vedras, díky níž Wellington zastavil maršála Massénu.

Oproti Mercerově knize může čtenář také postrádat dojmy ze setkání s různými osobnostmi, včetně samotného Wellingtona. Jenže tohle zkrátka nejsou romantická dobrodružství literárního, respektive filmového Sharpa, jenž je s Wellingtonem často v osobním kontaktu a dokonce ho občas zachraňuje. V realitě očividně vztah nižších důstojnických šarží k nejvyšším velitelům formovala přísná hierarchie a etiketa. A i v jiných ohledech byl život vojáků přirozeně jiný než ten románový.

Romány ovšem mají vlastní kritéria – a memoáry rovněž. Připouštím, že srovnávání s Mercerem není úplně spravedlivé. Mercer se svým spisovatelským nadáním vymykal. Pro historika jsou cenná fakta a popis situací, jichž se mu přirozeně i od Leache dostane, nicméně z čtenářského hlediska se musí brát v potaz i čtivost, vtažení do děje, možnost identifikovat se s autorem. Pokud jde o předobrazy Richarda Sharpa, ve Velké Británii vyšly v minulosti i vzpomínky jiných „riflemanů“, třeba Edwarda Costella či Benjamina Harrise (z letmého "prolistování" originálu jeho paměti na internetu mám pocit, že jsou bezprostřednější, včetně přiznání, že vojenský život svým způsobem představoval únik z údělu pasáčka ovcí). Ovšem Harris zase nebojoval u Waterloo.

À propos Waterloo… Leach dává vojácky přímočarou odpověď na (i u nás diskutovanou) otázku, kterou, jak píše, musel mnohokrát zodpovídat: „Prosím pěkně, pane, nebyl vévoda Wellington v Bruselu na plese u vévodkyně z Richmondu zcela zaskočen zprávou, že Bonapartova armáda vpadla do Flander?“

Člověk by se toho o Jonathanu Leachovi chtěl každopádně dovědět víc. Jenže kdo to vlastně byl? Knihu sice uvozuje vstupní slovo Jiřího Kovaříka o Poloostrovní válce a stať Leonida Křížka o 95.pluku, do textu jsou vloženy medailónky významných generálů, maršálů a státníků, o nichž v textu padají zmínky, poznámky pod čarou přinášejí upřesňující informace např. o popisovaných bitvách, ovšem o samotném autorovi se nic nedovíme. Odkud a z jakého prostředí pocházel? Jak se dostal do armády? Měl rodinu? Jaké byly jeho další osudy? Na jednom místě zmiňuje, že prošel i Alpy a Apeniny… Kdy a za jakých okolností vlastně své paměti psal?

Pro pochopení jakýchkoli vzpomínek je důležité znát jejich kontext. Ten sice očividně nebyl k dispozici ani v novějším vydání anglického originálu, nicméně pro českého čtenáře by byl dvojnásob důležitý. A knize by také slušelo pár mapek, aby si čtenář mohl udělat obrázek, kde a jak se vlastně Leach a jeho druzi na poloostrově pohybovali.

Komentáře (0)

kniha Z Pyrenejí až k Waterloo: Vzpomínky kapitána Wellingtonových ostrostřelců na účast v napoleonských válkách recenze