Recenze zaujatého čtenáře: Stíny jeviště

recenze

Stíny jeviště (2018) / PanPredseda
Recenze zaujatého čtenáře: Stíny jeviště
V tvorbě spisovatele Roberta Pocha mne zaujal značný rozdíl v kvalitě jeho děl, která jsem zatím četl. Jedná se o povídkovou sbírku Nyx z roku 2020 (dle mého názoru lehce nadprůměrnou) a starší sbírku Mrtví se přicházejí někdy rozloučit (2007), kterou řadím k literárnímu odpadu. Rozhodl jsem se tedy, že zkusím přečíst některou Pochovu knihu z mezidobí, abych zjistil, zda se kvalitou přiblíží či vyrovná sbírce Nyx, nebo ji dokonce předčí, případně jestli půjde o podobné „dílo hrůzy“ (nikoli ve smyslu dobrého horroru), jakým je sbírka Mrtví se přicházejí někdy rozloučit.

Moje volba nakonec padla na knihu Stíny jeviště. Podle anotace zde na Databázi knih by mělo jít o horrorovou novelu ze světa duchů, která je inspirována skutečnými událostmi v Šumperku a okolí.

Jenže už tato anotace obsahuje faktickou chybu. Kniha podle mého názoru není novelou. Není jí ani podle definice , kterou lze nalézt na Wikipedii: „(Novela) se soustředí na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh. Tomu se věnuje dramaticky, sevřeně, stupňuje ho až do překvapivého dějového zvratu (tzv. bod obratu), který je základem kompozice novely, a do závěrečné pointy.“[1]. Stíny jeviště se nesoustředí na jeden jednoduchý příběh, o poutavosti a stupňování příběhu si toto dílo může nechat jenom zdát a rozhodně neobsahuje zásadní dějový zvrat.

Kniha je uvozena prologem a zakončena epilogem. V nich autor zmiňuje osobní pohnutky, které ho k napsání knihy vedly a pro jejich citlivost se nebudu pouštět do rozboru či „pitvání“ právě těchto dvou částí knihy. Ovšem u dalších částí díla si to již neodpustím.

Ještě než se dostanu k samotným kapitolám knihy, dovolím si pár poznámek k rejstříku, který je na jejím konci. Při zarovnání hesel do dvou sloupců s jen velmi řídkým dělením slov pomocí spojovníku dochází k výskytu mnoha velmi širokých mezer mezi slovy, které doslova tahají za oči. V rejstříku u některých hesel chybí uvedení stránky prvního výskytu, vysvětlení některých hesel je pak pouze doslovným opisem toho, co je uvedeno v textu některé z kapitol. U hesla „Sady 1. Máje(sic)“ chybí vysvětlení zcela (zato obsahuje pravopisnou chybu). Některé pojmy použité v textu by se hodilo do rejstříku doplnit (např. kerkyon(sic), rádius, ulna, hystrix).

A nyní již k ději knihy. Kniha obsahuje 19 kapitol, ale když jsem výše zmínil, že vlastně nejde o novelu, sluší se doplnit, že tyto „kapitoly“ jsou spíše samostatnými povídkami. Dvě z nich také byly (po jistých úpravách) jako samostatné povídky zveřejněny či vydány: Pomsta[2] a Ten, kdo se dívá[3]. Jediné, co všechny kapitoly skutečně spojuje, je postava vypravěče, kterým je sám autor Robert Poch. Ano, některé další postavy se také objeví ve vícero „kapitolách“ a děj „kapitol“ je obecně situován do Šumperka či jeho okolí, ale o nějakém propojení se podle mne nedá uvažovat. Jedinou výjimkou jsou kapitoly Odporný zážitek a Dozvuky zhnusení, které na sebe skutečně dějově navazují. Snažit se byť jen naznačit dějovou linku této knihy je těžké, tudíž napíšu: Vypravěč (sám autor) se na různých místech a v různých časech (je přenesen do minulosti) setkává s duchy, zrůdami, vrahy a dalšími podobnými postavami. Jednou se dokonce do těla vraha převtělí. Vždy se dozvídá příběh, který prakticky nijak nesouvisí s příběhy dalšími. Tečka. Rozpor s výše uvedenou definicí novely snad ani nemůže být větší.

Domnívám se, že nemá cenu, abych tu rozebíral děj jednotlivých „kapitol“, spíše se pokusím vyzdvihnout ty věci, které se autorovi podle mého názoru povedly a ty, které se mu nepovedly (tam půjde ovšem o vyzdvihnutí těch nejmarkantnějších z celé záplavy nepodarků).

První Pochovou vydanou knihou byla sbírka básní a básníkem Robert Poch zůstává, i když píše prózu. Někdy to může být k užitku, ale někdy je to na škodu. Poch často užívá synonym, což leckdy vede i k pleonasmům. Pochválit musím například dvojici synonym „němoherectví“ a „pantomima“, kterou dělí vzdálenost jednoho řádku. Jen je škoda, že ještě před nimi Robert Poch napsal: „jak předváděl to své one-person show“ (daleko vhodnější je podle mého názoru termín „one man show“). Ovšem slovní spojení „od tělíčka trupu“ je nesmyslné hromadění nadbytečných slov, ze kterého bolí oči. Příkladů se dá najít více, např. Ale nijak mne to však neuklidnilo.“

Když Robert Poch nehromadí synonyma, opakuje dokola pořád to samé. V „kapitole“ s názvem Zničili mu mozek se čtenář s větičkou „zničili mu mozek“ či jejími lehkými obměnami setká pětkrát na necelých 8 stranách. Když k tomu připočtu další věty a slovní spojení jako „jeho mozek nevratně poškodili“, „ti rádoby ladiči mozku“, „oddělili dvě hemisféry“ a další a také fakt, že v záhlaví stránek se střídá název povídky se jménem autora, napadají mne otázky, co se stalo s mozkem Roberta Pocha a co chce on provést s mozkem čtenářovým. (Pojem Dichotomaniaci hemisfér je uveden dokonce jako heslo v rejstříku.)

Ač se mi líbí postava Nerthwuze, který sbírá duše zavražděných, aby jim dal naději na posmrtnou spravdlnost, neustálé opakování toho, že jde o „polobožského Čističe“ mi při čtení lezlo na nervy.

Šumperk pak autor opakovaně nazývá „dolinou tupých hlav“. (Počítá se mezi ně jakožto Šumperák i on sám?)

Protože se nevyznám ve Starém zákoně, nedovedu si vysvětlit autorem několikrát opakované tvrzení, které prý četl v Izajášovi, že „síla gojim bude zkrmena“. To mi poněkud zavání předpojatostí vůči všem, kteří nejsou židé. (Pokud nějaké vysvětlení máte, případně je vám známo, že nějaký verš z Izajášova proroctví může být takto překládán, napište mi to prosím do komentářů. Děkuji.)

Domnívám se, že Robert Poch se měl držet poučky, kterou v jiné „kapitole“ knihy zopakuje sedmkrát: „Dobré je ukončit věc z počátku jejího,“ a psaní této knihy utnout hned na začátku.

Autorka recenze jiné Pochovy knihy o něm napsala, že „(n)etrpí nešvarem všech začínajících autorů, a to nadužívání pomocných slůvek ‚jsem, byl, jeho, její, svůj, který, mě, mně…‘ atd.“[4] Jenže Robert Poch je schopen napsat: „Polil se benzínem. Zápach kapaliny ropného původu přivábil diváky.“ V tomto případě, kde by o mnoho lépe fungovalo prosté „Jeho zápach...“, se nejedná o vyhnutí se nadužívání, ale doslova o vyhnutí se správnému užití takového „pomocného slůvka“. Tudíž se domnívám, že to nelze vyzdvihovat jako autorovu kladnou vlastnost.

V některých místech textu Poch po stránce jazyka příjemně překvapí, ať už přirovnáním: „...tak jsem se celý klepal, jako sklo v okně, kolem kterého projížděl těžký kamión.“ či správným použitím přídavného jména „vysutý“ (ve spojení s žebříkem). Jenže nepříjemných míst je daleko více, ať už jde o vysloveně nadbytečné či naopak chybějící čárky či umíněné používání nesprávného tvaru „loutkař“ (pokud je mi známo, český pravopis připouští pouze tvar „loutkář“). Někde je v textu použité slovo, které zní nevhodně, ač by šlo lehce nahradit slovem přiléhavějším: „v hnědavém svitu Slunce“ (proč ne „zlatavém“?), „popíjeli z plastových obalů asi čaj nebo černou kávu“ (proč ne „kelímků“?), někdy se slovosled vymyká tomu, co se dá nazývat češtinou: „mazané krajíce sádlem“ (nebo jsou ty krajíce vychytralé?), „Svíral mi mozek neviditelný a ledový pařát strachu.“, „abych se dostal na vyznačenou cestu turistickými značkami.“. I s interpunkcí má Robert Poch občas potíže, třeba v případě, kdy dá za otázku tečku. Dále střídá slovesné časy tak rychle, že čtenář neví, zda jde o přítomnost či o minulost. Za zmínku z hlediska typografie stojí i výskyt velmi širokých mezer, které byly zmíněny již u rejstříku.

Jestliže knihu považuji jazykově a typograficky za slabou, při hodnocení děje musím sestoupit ještě o stupínek níže. Jak už jsem zmínil, nejedná se o novelu a povídky („kapitoly“) mají obecně děj velmi slabý. Když jsem v jedné ze svých předchozích recenzí označil povídku Vzduchoplavci za literárně impotentní[5], netušil jsem, že se s ní (v malinko přetvořené podobě) setkám znovu. Velmi podobný námět má „kapitola“ V srpnu, dokonce se v ní objeví věta: „Vzduchoplavci se chystají zase vznášet.“ Ta je až na slůvko „zase“ shodná s větou z výše zmíněné starší povídky. Zůstanu-li u přirovnání s impotencí, pak se Poch námětu snaží naordinovat „Viagru“ v podobě násilí. Léčba je to neúspěšná, protože onomu násilí se nedaří ve čtenáři vyvolat dojem hrůzy (a podobně tomu je bohužel i ve zbytku knihy).

Je-li pravdivá zmínka z anotace, že „příběh je inspirován skutečnými událostmi v Šumperku a jeho okolí“, pak musím v souvislosti s dějem varovat všechny mladé dívky před pobytem na Šumpersku, protože to je doslova rejdištěm masových sadistických vrahů, kteří své zločiny vykonávají pro ukojení chtíče.

Přijde mi nevhodné, že právě v místě děje, kde vrah, sexuální zvrhlík a sadista naposledy zneužije zotročenou obět, aby ji pak uškrtil, použije autor větu: „Uběhlo pár minut, než měla pusu plnou lásky.“ Pochova představa „lásky“ se mi hnusí. (A to je asi jediná emoce, kterou ve mne četba této knihy dokáže vyvolat.)

S jiným sadistickým vrahem z knihy souvisí dějový lapsus, kdy tento své oběti znásilňuje, aby pak „(z) mladých, půvabných, panenských(sic) dívek tvořil umělecká díla. Křehké ledové sochy.“

Podobných nesmyslů má Robert Poch v ději více.
Jedna z postav podle něj zavraždila svého manžela a uvařila si z něj vývar, když ji našel její syn s vnoučaty. Jenže na další straně je uvedeno, že tato žena „zavraždila všechny své tři děti, jen co vyšli(sic) ven z lůna, zabila je, protože porodila chlapce.“ A já se ptám: jak ji mohl její syn najít, když byl už dávno před tím zavražděn?

Nezbývá mi, než si pro hodnocení vypůjčit citát právě z textu knihy. Jedná se o jakési motto uvedené pod názvem „kapitoly“ Probuzení: „Neumětelské, nevěrojatné slohové práce hloupých.“

Verdikt: 10 %


Recenzovaná kniha:
Poch, Robert. Stíny jeviště. Vydání první. Šumperk: Robert Poch, 2018. 168 stran. Příběhy. ISBN 978-80-270-3376-8.
Další zdroje:
[1] Novela (literatura). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2021-04-05]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Novela_(literatura)
[2] POCH, Robert. Pomsta. In: Horor-web.cz [online]. 6. 2. 2016 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z: https://www.horor-web.cz/clanky/robert-poch-pomsta**l
[3] POCH, Robert. Ten, kdo se dívá. VOJTÍŠEK, Honza, ed. Poslední polibek. Týn nad Vltavou: Nová Forma, 2016. ISBN 978-80-7453-743-1.
[4] LUCY SUN. Mrtví se přicházejí někdy rozloučit, Robert Poch [recenze knihy]. In: Databazeknih.cz: ...Váš knižní svět [online]. 2021, 2020-12-15 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/mrtvi-se-prichazeji-nekdy-rozloucit-robert-poch-79552
[5] PANPREDSEDA. Recenze zaujatého čtenáře: Mrtví se přicházejí někdy rozloučit
[recenze knihy]. In: Databazeknih.cz: ...Váš knižní svět [online]. 2021, 2020-12-03 [cit. 2021-04-05]. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/recenze-zaujateho-ctenare-mrtvi-se-prichazeji-nekdy-rozloucit-79241

Komentáře (4)

kniha Stíny jeviště recenze

Naias
07.04.2021

Len vypísanie nezmyslov z tej jednej poviedky by bolo také dlhé ako poviedka sama, ak nie dlhšie.

PanPredseda
07.04.2021

Ad Naias:
Byť jen vypsat všechny podobné nesmysly, které v knize jsou, by značně prodloužilo recenzi, o níž se domnívám, že je už tak dost dlouhá.
V jedné z nedávno přidaných diskusí se zde obecně řeší otázka vyváženosti či nevyváženosti díla. Toto dílo považuji za vyvážené. Je špatné od začátku do konce.

Naias
07.04.2021

K poviedke Pomsta: Autor by sa mal radšej vrhnúť na písanie humoristickej literatúry. Pri predstave novorodenca s tak silne vyvinutým imunitným systémom, že prežil bez úhony na hnoji, a nepochopiteľnej vnímavosti hydiny som sa smiala nahlas. Ešte by som autorovi poradila, aby sa konečne naučil štylizovať a porozmýšľal, či to, čo vytvoril, dáva zmysel. Tajiť identitu chlapca, keď je známa úradom a tým pádom zaručene všetkým susedom, je nonsens. Mimochodom, deti vychované zvieratami sa nenaučia chodiť vzpriamene samy od seba, ani rozprávať. Lepší výraz než neumětelské na popísanie tejto kreácie neexistuje.