Recenze zaujatého čtenáře: Mrtví se přicházejí někdy rozloučit

recenze

Mrtví se přicházejí někdy rozloučit: Soubor povídek z období let 2002-2007 (2007) odpad! / PanPredseda

Je trochu zvláštní psát recenzi na knížku, která vyšla již před 13 lety, ale některé reakce na mou nedávnou (a přiznám se: úplně první) knižní recenzi, v níž jsem se snažil zhodnotit novou sbírku povídek autora Roberta Pocha se staly impulsem k tomu, abych tuto recenzi napsal.
Právě sbírka Mrtví se přicházejí někdy rozloučit ze mne udělala, pokud se literárních děl Roberta Pocha týká, zaujatého čtenáře. Nejde však o zaujetí v kladném slova smyslu dané kvalitou literárního díla, ale zaujatost vůči tomu, co si jakožto spisovatel pan Robert Poch dovolil a prošlo mu to.
Recenzovaná povídková sbírka obsahuje 19 povídek, které autor sám řadí do žánru horroru, ale podle mého názoru tam některé z nich rozhodně nepatří. Kniha má na obálce název Mrtví se přicházejí někdy rozloučit, na úvodních stranách a v tiráži pro změnu Mrtví se někdy přijdou rozloučit, a správně by se měla jmenovat Mrtví se někdy dají snadno okrást.
Zásadní a neodpustitelnou vadou knihy a zdrojem mé (myslím, že ospravedlnitelné) zaujatosti je totiž fakt, že sbírka obsahuje jednu povídku, která je naprosto zjevným plagiátem povídky jiného, slavnějšího autora a také další povídku, u které jsem onu možnost, že byla „opravdu silně inspirována“ povídkou jinou, dlouhou dobu přehlížel. Povídku původní jsem totiž četl poprvé velmi dávno a v hlavě mi neutkvěla docela, takže při čtení Pochovy povídky jsem měl pouze mlhavý pocit povědomosti. Ovšem před pár dny jsem si tu starší povídku přečetl znova, v hlavě se ozvalo „cvak“ a bylo mi jasné, že nejen námět obou povídek je prakticky totožný, ale i některé věty či odstavce jsou do značné míry podobné. Podotýkám, že ale nejsou zcela shodné, a tak tomu je i u oné povídky, kterou neváhám označit za zjevný plagiát.
Zde bych si dovolil malou odbočku vysvětlující pojem plagiát. Jak uvádí Wikipedie:
Český autorský zákon (...) pojem plagiát nepoužívá a nedefinuje, mezinárodní norma ČSN ISO 5127-2003 jej popisuje jako „představení duševního díla jiného autora, půjčeného nebo napodobeného vcelku nebo zčásti, jako svého vlastního“.[1]
Musím však dodat, že podle autorského zákona však není předmětem právní ochrany (mimo jiné) pouhý námět díla sám o sobě[2].
Mnou výše zmíněná totožnost námětů by tedy nebyla argumentem, který by mne opravňoval k tvrzení, že jedna povídka je plagiátem jiné. Co když se ale shodují i dějové linky obou povídek? A když půjdu ještě dál, co když jsou si velmi podobné celé věty či odstavce? Nejde pak už o výše zmíněné „představení duševního díla jiného autora, (...) zčásti napodobeného, jako svého vlastního“?
Inu, zkuste to posoudit sami (snad úvodem dvou povídek neprozradím nic zásadního ze zápletky).
Úvod povídky Lidé od vedle autorky Pauline C. Smithové zní:
„Tak co, jak vycházíš s naší novou sousedkou?“ zeptal se Ed.
Evelyn se zadívala na pletení, které měla na klíně. „Dobře,“ řekla.
„Před večeří jsem s ní chvíli mluvil na dvorku. Říkala, že se přistěhovali z Kalifornie. Zdá se, že je to milá, obyčejná ženská.“
Evelyn zdvihla rozpletený svetr a pozorně si ho prohlížela. „Ano?“
„Tobě se nelíbí?“
„Ale ano.“[3]
Pochova povídka Matně sametový povrch pak začíná slovy:
„Tak co, jak vycházíš se sousedy?“ zeptala se Eva.
Bob se zadíval na rozepsaný kód softwarového produktu.
„V pohodě,“ odpověděl a pokračoval v ťukání do klávesnice počítače.
Po chvilce znovu slyšel Evu:
„Před večeří jsem s panem sousedem mluvila přes plot. Říkal mi, že se přistěhovali z Jeseníku. Zdá se, že jsou to hodní lidé.“
„Když myslíš.“ Bob otočil hlavu směrem k Evě a ztěžka vzdychl.
„Tobě se nezdají a proč?“
„Nevím, co mi na nich vadí.“[4]
Robert Poch sice pozmění postavy, případně předměty a místa, ale děj je prakticky stejný a i větná stavba je velmi podobná. Ještě markantnější je tento postup u dvou povídek, jejichž znění je možné nalézt na Internetu. Jedná se o povídku Hrůzný stařec[5] od H. P. Lovecrafta a její (podle mne očividný) plagiát nazvaný Hrůzný Věštec[6]. (Sice je to ode mne spekulace, ale domnívám se, že Hrůzného Věštce uveřejnil na Internetu sám autor. Pokud tomu tak skutečně je, myslím si, že jde o neuvěřitelnou kombinaci drzosti a samolibosti.) Z výše zmíněných povídek nebudu citovat, protože největší míru shody vykazují v závěru. (Na začátku povídky totiž projeví Robert Poch jakousi invenci, když se snaží více poukázat na asociálnost postavy Věštce, než tomu je u postavy Hrůzného starce v originále. Můj názor je takový, že to povídce jen škodí.) Požádám tedy laskavého čtenáře, aby povídky pročetl a udělal si z nich závěr. (Pokud se tento nebude shodovat s mým, diskusi se nebráním.)
Při hledání informací o plagiátech v literatuře jsem narazil na zajímavou práci Ing. Lýdie Tallové, MBA, ve které se zaobírá i myšlenkou kladného pohledu na literární plagiát, kdy z původního díla nevalné kvality může díky skutečnému umělci vzniknout literární skvost. Autorka uvádí, že by se tento proces dal označit za „transformaci původního díla do odvozeného literárního díla vyšší umělecké úrovně.“[7] To však podle mne rozhodně neplatí u Roberta Pocha, jehož plagiáty se kvůli jeho neumětelství původním dílům ani nevyrovnají. Čtenář s mým názorem opět nemusí souhlasit, chtěl bych ale jeho pozornost obrátit k naprostým závěrům povídek Lidé od vedle a Matně sametový povrch.
Sluší se doplnit informaci, že Howard Phillips Lovecraft zemřel v roce 1937, Pauline C. Smithová v roce 1994. Robert Poch svou (svou?) sbírku povídek napsal v letech 2002 až 2007, alespoň podle informace v ní uvedené, je tedy zřejmé, proč jsem v úvodu své recenze jeho knihu „překřtil“. Realita však má (v tomto případě bohužel) daleko k horrorové povídce a Robert Poch se jen stěží za své činy dočká podobných následků, jako jsou popsány v Lovecraftově Psu[8] či Grendonově Pánovi z Prahy[9].
Shnilými třešničkami na otráveném dortu jsou pak další vady knihy, jako je značné množství pravopisných chyb a překlepů, neschopnost autora vtáhnout čtenáře do děje většiny povídek nebo ignorování všeobecně známých faktů. Narkoman na okraji společnosti bude jen těžko užívat kokain, to raději sáhne po levnějším pervitinu. Navíc kokain patří mezi stimulancia, ale Poch popisuje v jedné z povídek účinky utlumující. Lidé žijící v chudobě logicky nemohou vlastnit housle stradivárky (ty se v České republice nacházejí v jediném exempláři, v bývalém Československu byly kdysi dvoje[10]) a pokud už by se k nim nějakým hnutím osudu dostali, bylo pro ně nejlepší je prodat a vymanit se tak z chudoby. Samotné popisování chudých či sociálně vyloučených postav a outsiderů jako naprosto bezmocných obětí úspěšných lidí, které nemají naději na lepší život (krom zásahu nadpřirozena) jde podle mého subjektivního názoru také přes únosnou míru. Ve sbírce se nacházejí také povídky, které jsou literárně doslova impotentní, příkladem budiž povídka Vzduchoplavci.
Pár povídek není vysloveně špatných, mají něco do sebe, přesto podle mne stále nedosahují na laťku průměru. Za nejlepší povídky ze sbírky považuji Tisíc dnů a Setkání o Filipojakubské noci.
Zdejší systém recenzí neumožňuje hodnocení nižší než jedna hvězdička, takže to vyjádřím takto: 0 %.
Doporučené povídky:
* doporučuji porovnat Hrůzného Věštce s Lovecraftovým Hrůzným starcem a dále pak povídku Matně sametový povrch s povídkou Lidé od vedle od Smithové.
* Tisíc dnů,
* Blinsett,
* Setkání o Filipojakubské noci.
P.S.: Neznám všechny povídky světa, tudíž kdyby někdo z vás přišel při četbě knihy Mrtví se přicházejí někdy rozloučit na to, že i některá další povídka může být plagiát, napište mi to prosím do diskuse. Děkuji.

---

Použitá literatura:
[1] Plagiát. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2020-12-03]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Plagi%C3%A1t
[2] ČESKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). In: Sbírka zákonů. 36/2000. Dostupné také z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121
[3] SMITHOVÁ, Pauline C. Lidé od vedle. ZÁBRANA, Jan, ed. Lupiči mrtvol. Praha: Orbis, 1970, s. 203. ISBN 11-004-70.
[4] POCH, Robert. Matně sametový povrch. Mrtví se přicházejí někdy rozloučit. Brno: Tribun EU, 2007, s. 101. ISBN 978-80-7399-280-4.
[5] LOVECRAFT, H. P. Hrůzný stařec. ZÁBRANA, Jan, ed. Lupiči mrtvol. Praha: Orbis, 1970, s. 89-91. ISBN 11-004-70. Dostupné také z: https://eldar.cz/myf/txt/lovecraft_-_sepot_ve_tme**l#hruzny_starec
[6] POCH, Robert. Hrůzný Věštec. Mrtví se přicházejí někdy rozloučit. Brno: Tribun EU, 2007, s. 69-73. ISBN 978-80-7399-280-4. Dostupné také z: https://www.cesky-jazyk.cz/citanka/robert-poch/hruzny-vestec-mrtvi-se-prichazeji-nekdy-rozloucit**l
[7] TALLOVÁ, Lýdie. Literární plagiát v kontextu autorského práva a nekalé soutěže. Acta MUP: Právní ochrana duševního vlastnictví. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2015, 2015(2), 10-11. ISSN 1804-6932. Dostupné také z: https://www.actamup.cz/documents/file/acta/acta%20tisk%2015-2.pdf
[8] LOVECRAFT, H. P. Pes. Stín nad Innsmouthem a jiné horrory. Praha: Zlatý kůň, 1990, s. 12-14. Spisy H. P. Lovecrafta, 4. ISBN 80-85304-06-6.
[9] GRENDON, Stephen. Pán z Prahy. ZÁBRANA, Jan, ed. Lupiči mrtvol. Praha: Orbis, 1970, s. 193-200. ISBN 11-004-70.
[10] POKORNÝ, Pavel a REDAKCE EURO.CZ. Jediné stradivárky v Česku. Euro [online]. Praha, 19. 4. 2010 [cit. 2020-12-03]. ISSN 1212-9437. Dostupné z: https://www.euro.cz/archiv/jedine-stradivarky-v-cesku-821255

Komentáře (8)

Přidat komentář

---