Recenze: Kathryn Stockett - Černobílý svět

recenze

Pět let trvalo Kathryn Stockettové než tvrdošíjně zmapovala bezpráví a předsudky, kterým se v 60. letech dostávalo černošské části obyvatel amerického jihu. Přesně v této době předsudků, porkytectví, povýšenosti a především rasismu se odehrává děj románu Černobílý svět. I přes závažnost takového tématu budete mile překvapeni, s jakou jemnosti a nenucenosti vytvořila Stockettová příběh, ve kterém nic nechybí ani nepřebývá.

Jde o opravdu povznášející literární zážitek, se strhující dramatickou linkou a svěžím humorem. Při čtení budete obslouženi dokonale sloučenou skutečnosti a fikcí, které ve vás vyvolají nejrůznější emoce. Není třeba žádných kouzlených slovních formulí, román prostě stojí a padá s příběhem. Krásným, vtipným i smutným současně - často vše v jednom odstavci.

Černobílý svět je takovou malou sondou do světa bohatých bílých paniček a jejich obětavých černošských hospodyň. Ty láskyplně pečují o děti svých zaměstnavatelů a předávají jim životní moudrost, zatímco jejich vlastní děti hlídá někdo jiný. Bílé matky jsou chladné a povrchní. Pořádají benefice pro černošské děti v Africe, přitom o své potomky často nejeví zájem a černochy v Americe pohrdají.

Příběh paradoxně spouští bílá dívka z lepších kruhů, která se po studiu žurnalistiky vrací do rodného městečka Jackson. Eugenia Phelan, v knize často nazývaná „slečna Skeeter“, na rozdíl od svých vrstevnic, hrnoucích se do manželství a mateřství, touží po kariéře a psaní. Sama byla vychovávana černou služebnou Constantine, kterou jako malá velice zbožňovala a která jednoho dne beze slova z jejího života zmizela. To ji také dostane k vhodnému tématu pro její knihu - život černošských služek, pracujících v domech bohatých amerických rodin.

Postupně se nám odkrývají hořkosladské osudy služebných. Svůj příběh vypráví dvě hospodyně, postraší Aibileen, která věnuje veškerý svůj čas malé dceři intrikářské bílé ženušky Elizabeth Leefolt Mae Mobley, zatímco se snaží vyléčit vlastní jizvy zanechané po smrti svého syna. Druhou je temperamentní Minny, matka několika dětí a manželka muže, který rád problémy řeší ranou pěstí. Obě si uvědomují, jak hodně riskují a co může následovat.

Kathryn Stockettová pro své vyprávění zvolila osvědčený způsob psaní - nechá postupně tři hrdinky promlouvat a líčit jejich osobní dramata. Střídáním tří rovin se čtenář udržuje lehce v napjatém očekávání, ale zároveň může být lehce zmatený příběhem, který neustále skáče mezi postavami a všemi možnými aspekty. Popis života na jihu, večírky, benefiční akce, sociální a rasové hranice, rodinné vztahy, přátelství, pracovní vztahy, chudoba, strádání, strach, násilí, dobro, zlo...

Příběh sám je však silný a opravdový. Vyhýbá se prvoplánovému líčení násilí a díky tomu se vám zaryje hluboko do kostí. Bolest trojúhelníku mezi Aibileen, Mae Mobley a Elizabeth je až hmatatelná, cítíte Minnyino rozhořčení nad svou novou zaměstnavatelkou Cecilií Forte, které vám pro změnu bude hrozně líto. Její postava afektované a nenáviděné paničky, která se z pocitu osamění začne sbližovat s černou služebnou, je totiž dost lidská a přiroste vám k srdci. Narozdíl od hybatelky příběhu slečny Skeeter.

Těžko uvěřit, že autorka zpočátku dostala čtyřicet pět odmítnutí od literárních agentů. Sice nejde o velkolepé dílo (i když v tématu byl obrovský potenciál), věty nejsou nikterak jazykově vybroušené, vlastně jsou docela obyčejně napsány, ale pravděpodobně díky němu uvidíte svůj život z mnohem lepší perspektivy. Román nabízí myšlenku, abychom alespoň občas poděkovali za to, že žijeme v 21. století a koneckonců na tom nejsme nijak zvlášť špatně.

Komentáře (0)