Projekt Uran

recenze

Otec atomové bomby, chemik Otto Hahn, čeká ve svém stockholmském hotelu na slavnostní ceremoniál předávání Nobelovy ceny. Píše se rok 1946 a za několik hodin obdrží z rukou švédského krále nejprestižnější ocenění za chemii, které si zasloužil objevem jaderného štěpení.

Než cenu převezme, navštíví hotelový pokoj bývalá kolegyně, fyzička Lise Meitnerová. Jako Židovka musela před osmi lety uprchnout z Německa a zanechala tak Otto Hahna po úzké spolupráci těsně před dokončením projektu. Dnes přichází, aby Hahna v ostré konfrontaci přiměla k uznání jejího významného přispění k převratnému objevu a zároveň, aby se dotkla jeho svědomí v otázce osobní zodpovědnosti za jednání v minulosti.

Hahn a Lise spolu pracovali v Institutu třicet let, každý den. Byli tak blízko cíle, řešení měli před sebou. Hitler s jeho rasovými zákony nedovolili Lise pokračovat v práci a tak musela prchnout. Nikdo nepochopil, že když později Hahn převzal vedení německého programu pro vývoj jaderných zbraní, bylo to pouze proto, aby ho mohl lépe kontrolovat. S objevem měl ušlechtilé záměry, chtěl jím přispět k využití jaderné energie pro výrobu tepla, elektřiny a pohánění strojů. Dnes se ale stejně neubrání myšlenkám na zneužití objevu. On nikdy nechtěl vyrobit bombu, která zavinila zkázu Hirošimy a Nagasaki.

Celá kniha je dialogem obou významných vědců a předháněním se v dokazování své pravdy. Ač nejde o klasický biografický román, z řeči poznáme i dávnou minulost obou vědců s důrazem na počátky výzkumu, nezdolné odhodlání pojmenovat dílčí úspěchy, ale také situace pozdější, kdy nastupuje k moci Hitler se svými zájmy. Přes dávné přátelství nenachází oba aktéři společnou řeč. Každý přináší své argumenty a rozprava je plná výčitek, jízlivostí a obviňování.

V knize se střetávají dva pohledy. Vědec - muž - Němec a proti němu vědkyně - žena - Židovka. V mých očích má navrch Lise, v jejichž argumentech a obviňování vidím logické pojmenování situací. I když na druhou stranu, podíváme-li se na roli Hahna, určitě mu není s přihlédnutím na válečné okolnosti co závidět.

Autor má za sebou řadu úspěchů při tvorbě divadelních her a scénářů. I románové zpracování Nobelovky připomíná divadelní hru. Tento způsob bohužel nepřináší možnost, abychom se z pouhého rozhovoru o tom, co se stalo, mohli tak úplně snadno přenést do konkrétních situací a příběh si naplno prožít. Daleko více proto kniha osloví čtenáře, kteří chtějí pocítit sílu vyrovnaných řečníků a hodnotit rozkol při slovní bitvě těchto dvou vědeckých velikánů. Kniha se čte dobře, ale asi by mě bavila daleko víc, kdybych ji viděla ve formě televizní inscenace nebo divadelní dramatizace.

Celá kniha se nese v komorním duchu a umožňuje nám sledovat vyhrocenou diskusi dvou reálných postav, která však měla zůstat veřejnosti skryta. Skryta tak, jako lví podíl Lise Meitnerové na převratném objevu.

Komentáře (0)