Příliš kolaborantské pachuti. A je to škoda

recenze

Mořský chléb (1944) / tomasblazek
Příliš kolaborantské pachuti. A je to škoda
Román Mořský chléb od Willibalda Yöringa (pseudonym Slávy Václava Jelínka) je patrně posledním nebo předposledním Jelínkovým románem z éry Protektorátu. Tato napodobenina soudobé severské ságy je zajímavá nejvíce patrně tím, že nabízí nahlédnutí, jak by vypadal (béčkový) český román, kdyby prohraná válka neukončila existenci Třetí říše. Je známou historií, že Jelínek ve snaze zavděčit se německé okupační moci změnil si zkraje čtyřicátých let jméno na výše uvedené, přičemž původně chtěl změnit své příjmení na Göring, ale to mu ani protektorátní úřady nepovolily. Toto zavděčení se se v "rybářském" románu Mořský chléb projevuje v několika přímých narážkách, z nichž je jasné, jak jsou v této paliteratuře s příznačnou Jelínkovou černobílostí rozdány karty dobra a zla.
Příběh začíná v norské pobřežní osadě Skölve. Sledujeme postupně tři dějové linie. Rybář Lars miluje Marii, která je z rolnické rodiny. U jejího otce Lars nepochodí, otec chce, aby manželem Marie byl rolník. Lars ale miluje moře. Jeho sokem je rolník Emil Nils, kterého však Marie nemiluje. Ve druhé linii děje se norští rybáři rdoušení angloamerickým kapitálem rozhodnou prodávat své ryby nikoli anglickým vyděračským překupníkům s výhradním právem odkupu a za nízké ceny (vzápětí je Angličané po zpracování vyváží zpět do Norska, kde je draze prodávají; tím chudnou rybáři i Norsko), ale za vyšší ceny První Norské společnosti, která jim dá na rozdíl lichvářů z Albionu také sociální zajištění. Ve vnořené třetí linii kapitán Tygess, který se plaví na lodi milionáře Olbrafsona, miluje záhadnou dívku, kterou ale zná jenom z dopisů. Tygess se po letech dopisování rozhoduje: dívku touží za každou cenu poznat. Ale vraťme se zase zpět... Rolnice Marie Emila odmítá a ten nejprve fyzicky napadne Larse, ale pak se spolu s ním vydává na moře, aby se naučil rybářskému řemeslu. Ve skutečnosti se chce Emil svého soka zbavit. Inženýr Jaunsen přiváží od První norské společnosti první zálohu za ryby, bez které by rybáři nepřežili. Jenže Jaunsen je přepaden hrdlořezy najatými Johnem Bingem, hlavním liverpolským nakupovačem ryb z Liverpoolu. Je okraden a jen šťastnou náhodou přežije pokus o své zavraždění.
Několik ukázek, jak Jelínek boj norských rybářů proti cizímu kapitálu pojal:
...
"Je to hloupé zaměstnání, Larsi... Když již nalovíte, pak přijdou obchodníci, kteří koupí za babku vaše lovy. Oni si staví paláce v městech, jezdí v automobilech a mají bílé yachty... Vy mrznete na moři a umíráte v chudobě..."
"Jsou to cizinci, s nimiž se také vypořádáme."
...
"Kam bych měl odejít?"
"Do Ameriky. Mám nějaké úspory a zaplatil bych ti cestu."
Do Ameriky! Ti slaboši, kteří se zde nemohli uživit, tam odcházeli! A nesli tam nejlepší síly a nejlepší naděje!
...
"Ale sledě a tresky jsou Anglii stále dražší a dražší. Všichni nakupovači, až na několik málo, jsou z Anglie..., a víte ještě co?...Naše veliká města kupují naše sledě a konservované tresky z Anglie... Za kolik? Kdo na tom vydělává, strýčku?? Cizina!... My rybáři dáváme to za babku..."
"Co chceš dělat proti cizímu kapitálu?"
"Pracovat."
...
"(...)...nu a tuhle jsem viděl inserát v novinách, co stojí soudek sleďů, našich sleďů, které však k nám přišly od jedné firmy ze Southamptonu... Napsal jsem o tom naší norské firmě... Zde je odpověď!"
Kupec vrtěl hlavou.
"Ale víš, co je anglický kapitál?" opakoval znovu. "Víš co je to?... To je nestvůra..."
Více říci nemohl.
...
"(...) ale Anglie kupovala mnoho ryb. My zde zdaleka nespotřebujeme všechny naše ryby, pane inženýre. Budeme tedy stále závislí na těch nakupovačích..."
"I o tom jsem přemítal, když jsem jel vlakem, Larsi Larsene. Budeme dodávati buď ryby nebo naše rybí výrobky do Německa. To má tolik věcí, které my potřebujeme, a ono rádo vezme naše ryby, kolik budeme chtíti... S Německem je nejlepší a nejsolidnější obchod, jaký kdy kdo může uzavřít..."
"To jsem slyšel."
...
"A co s tolika rybami...? Anglie to umí prodat..."
"My také. Dobré zboží koupí Německo..., je to nejpoctivější zákazník a také nejpřesnější dodavatel, jakého bychom si mohli přát."
Jakub Gaard kýval ze všech nejhorlivěji:
"Pracoval jsem kdysi v Německu. Je tomu tak, jak říká Lars. Kdybych tam byl zůstal, pak jsem nikdy nepoznal bídu..."
"A dobré ceny!"
"A jisté peníze!"
"Jednání se solidními lidmi, kteří dají dělníku co mu patří!"
Rozhovor se změnil ve výkřiky. Nadšení sálalo ze všech tváří.
...
Možná to takhle ve vysekaných úryvcích působí snad i zábavně tou prvoplánovitostí, ale je to značně odporné, protože se psal rok 1944 a Jelínek psal svůj námořnický brak v Protektorátu. Takto byste se měli na věci politiky a mezinárodního obchodu dívat, říkal tím svým aktivistickým románem lidovým čtenářům, patrně v té době netuše, že jeho osobní titanic se v souběhu s ústupem vojsk Osy již nezadržitelně potápí.
Kdyby se čtenář dokázal odmyslet kolaborantské motivy románu, dostalo by se mu poměrně čtivého dobrodružného příběhu/ságy, který ale na druhou stranu už přece jenom postrádá onu půvabnost vrcholných Jelínkových dobrodružných slátanin z třicátých let. V knize samozřejmě není ani žádná skutečná nadstavba, která by měla jiný cíl, než četbou bavit - na druhou stranu tento román bezpochyby patří k těm, v nichž Jelínek vyšší literární ambice měl.
SPOILER Ve vodě topící se Jaunsen je zachráněn dívkami, které obsluhují pobřežní maják: dvacetiletou Anežkou a její ochrnutou sestrou Natálií, která nikdy maják neopouští a pohybuje se na kolečkovém křesle. Dívky Jaunsena ukryjí na majáku. Přivolají lékaře, jenže ten nedopatřením vyzradí Bingovým špiclům, že Jaunsen útok přežil. Mezitím obyvatele Skölve ničí krutá zima, o to krutější, že rybáři jsou bez peněz od Jaunsena, na které spoléhali. Lars se po poradě s Jaunsenem rozhodne sám navštívit První Norskou společnost a přivézt znovu peníze, bez nichž rybáři zimu nepřečkají. Bingovi zlosynové se pokouší zavraždit Larse. Ten je přepaden v hotelu v Oslo. Potom, když získá peníze, je během plavby zpět na lodi křivě nařčen falešným bankéřem Ongaardem z jejich krádeže. Ani tato Bingova lest ale nevyjde. Cestou k majáku se Lars ocitá ve střelbě Bingových lidí, ale uniká. Emil se pokouší zbavit Larse, když mu topícímu se neposkytne pomoc. Larse se ale podaří zachránit. Menšími vnořené příběhy sledují milostný románek strýčka Ulla, který překoná nemoc a zamiluje se, a také zkázu rybářského člunu Zelené světlo. Jaunsen s Anežkou so do sebe zamilují, během vycházky po pobřeží jsou však přepadeni Bingem a uvězněni v jeskyni. Zachrání je Tygess a Olbrafson, kteří jsou zrovna nedaleko, jdou totiž k majáku. Mezitím dochází k fascinujícímu obrazu v ději ve věži majáku. Ochrnutá Natálie, když vidí, že Anežka se nevrací, aby včas rozsvítila světlo majáku, zmobilizuje vědomím povinnosti všechnu svou vůli, postaví se na své ochrnuté nohy a rozsvěcí světlo. Tygess se setkává s Natálií v okamžiku, když ta zázračně stojí na svých nohou, do kterých se jí vrací život. (To je mimochodem skutečně skvělá braková scéna, vrchol románu.) Rybáři začínají prosperovat, Bing ztrácí moc. Lars se žení s Marií, ale stále jej táhne moře. Zatímco ostatní rybáři se modernizují a místo rybaření sítěmi už používají metody průmyslového rybolovu, Llars se rozhodne stát se velrybářem - tam je to pravé dobrodružství. Marie se rozhoduje, že jejich syna Olafa nikdy nepustí na moře. Olaf ale po moři touží. Proto se Marie tajně domluví s Emilem, a Larsovi řekne, že Olaf je synem Emila, nikoli Larse. Lars ve chvíli této lživé "chvíle pravdy" umírá na infarkt. Emil zdrcen přítelovou smrtí odchází do neznáma, Marie umírá krátce poté z pocitu viny na Larsově smrti. Olaf se vydává na moře. Posléze se seznamuje s krásnou Taljou - jde o dceru kdysi ochrnuté Natálie a kapitána Tygesse. Talja má v sobě námořnickou krev - harmonický ideál je tedy naplněn. Olaf náhodně nachází Emila ve vzdálené osadě na severu. Emil se vrací a jako strýček pomáhá vychovávat děti Olafa a Talji. KONEC SPOILERU
Shrnuto - není to špatný brak, ale byl by lepší, kdyby se spisovatel-řemeslník Jelínek/Yöring tolik nechtěl zavděčit. Té hnusné proněmecké aktivistické pachuti je tam příliš.

Komentáře (0)

kniha Mořský chléb recenze