Nesnesitelný mentor, skvělý spisovatel

recenze

Kreutzerova sonáta (1930) / tomasblazek
Nesnesitelný mentor, skvělý spisovatel
Pod názvem Kreutzerova sonáta a jiné povídky vydal Melantrich v roce 1930 v jednom svazku kromě titulního textu ještě povídku Trojí smrt a Cholstoměř a soubor Sevastopolské povídky. Autorem je samozřejmě slavný ruský spisovatel a filosof Lev Nikolajevič Tolstoj (1828-1910).
- Titulní text je prakticky celý tvořen vyprávěním muže, jenž byl odsouzen za plánovanou vraždu své manželky a který se vmísí do hovoru svých spolucestujících ve vlaku, když diskutují o povaze a smyslu tělesné lásky mezi mužem a ženou. Je to závažný text, protože nechává takřka všechny otázky bez odpovědí: vrah ze žárlivosti se nehájí, jen vysvětluje, co ho dovedlo k tomu, že vraždil. "Každý okamžik jsem věděl, co dělám. Nemohu říci, že bych byl věděl předem, co budu dělat. Ale v tom okamžiku, kdy jsem něco dělal, a snad i o něco dříve, jsem věděl, co dělám, snad proto, aby bylo možno dát se na pokání, abych si mohl říci, že jsem se mohl zastavit. Věděl jsem, že bodám pod žebra a že kinžál vnikne. Věděl jsem v té chvíli, kdy jsem to dělal, že dělám něco hrozného, něco takového, co jsem ještě nikdy nedělal a co bude mít hrozné následky. Ale to vědomí se mihlo jako blesk a hned za ním následoval čin. Čin se mi vtiskl do vědomí neobyčejně jasně. Cítil jsem a pamatuji se, jak se na okamžik postavila na odpor šněrovačka a ještě cosi, a jak se potom nůž pohroužil do měkkého. Uchopila kinžal rukama, pořezala se, ale marně. Dlouho potom ve vězení, když už se ve mně vykonal mravní převrat, myslil jsem na tu chvíli, vzpomínal, nač mohl a vybavoval si představy. Vzpomínám si na okamžik, pouze na okamžik těsně před činem, na strašné vědomí toho, že vraždím, že jsem zavraždil ženu, bezbrannou ženou, svou ženu. Pomatuji se na hrůzu toho vědomí, a proto soudím a dokonce si nejasně vzpomínám, že jsem kinžal ihned vytáhl, jakmile jsem jej zabodl, abych napravil svůj čin a zastavil. Okamžik jsem stál nepohnutě, očekávaje, co bude, je-li ještě možné věc napravit.
Žena vyskočila na nohy a zvolala: "Chůvo, on mě zabil." Chůva uslyšela hluk a vešla do dveří. Já jsem ještě stál v očekávání a v pochybách. Ale v tom pod její šněrovačkou vytryskla krev. Teprve tehdy jsem pochopil, že už to nelze napravit a hned jsme poznal, že ani není třeba, že to právě já chci a musel jsem to též udělat." Povídka není o vině a trestu, je výhradně o pohnutkách a psychologickém vývoji, které k činu vedly, přičemž dění nahlížíme pouze z pohledu vraha o jehož motivaci máme pochyby - Kreutzerova sonáta je ovšem současně implicitní obžalobou instituce manželství pro forma, zatracením sexuálního vztahu, jehož cílem není zplození potomstva. To je ovšem věčné a ani dnes samozřejmě neoddiskutované a nevyřešené téma, na němž stojí pilíře nejen křesťanského náboženství. Potud vlastní text Kreutzerovy sonáty. Na něj však navazuje nesnesitelný Tolstého pozdní doslov k povídce, kde už autor doříkává v pěti víceméně direktivních punktech, jak je správné žít - rozuměj podle Tolstého/Kristova zákona: v mravní čistotě a to i v manželství, souložit pouze, chceme-li se množit. Je to poměrně nechutné citově-náboženské inženýrství. Ženy se nesmí podbízet mužům, a muži nesmí pomyslet na jiné ženy, ale ani na svou vlastní ženu pouze z tělesné žádostivosti. Samozřejmě je to zdánlivě krásný ideál platonického ráje, ale tady se Tolstoj myslím velmi rozešel s animálním instinktem, který mohl pozorováním přírody vniknout do jeho rozumu. Bez tohoto závěrečného ideologického paskvilu je ovšem Kreutzerova sonáta velmi dobrým textem.
- Trojí smrt je pohledem na různé přístupy k umírání a smrti, nějak mě nezasáhla; možná vlivem mého nepozorného čtení, takže se více o ní nebudu zmiňovat.
- Výborné jsou reportážní Sevastopolské povídky, které jsou zřejmě jedním z prvním děl moderně pojaté světové protiválečné literatury. Realistické a syrové záznamy z krymské války, kterou jako důstojník Tolstoj sám zažil. Naturalistické obrazy ostřelování z dalekonosných děl, umírání v lazaretech, záznamy hovorů ruských a francouzských vojáků ve chvílích klidu zbraní, amputace končetin - a závěrečný obraz, kdy po jedenáctiměsíční bezvýchodné poziční válce Rusové po rozkaze s hořkostí opouštějí své bašty a stahují se do týla. Výborné.
- Co mě ale nejvíc z tohoto souboru Tolstého kratších děl dostalo, je závěrečná nedlouhá povídka Cholstoměř, aneb životopis koně. Příběh strakatého valacha jménem Cholstoměř je totiž vyprávěn z podstatné části z pohledu koně, což zpočátku působí směšně a bizarně, ale pak se změní v překvapivě dojemnou protože uvěřitelnou obžalobu člověka jakožto druhu, který jinému druhu - zde tedy koni - upřel svobodu a i za jeho dobré služby a vděk se mu odmění nakonec podřezáním nožem jako nepotřebné usychající větve. "A toto právo, říkati o mně ´můj kůň´, obdržel podkoní a proto zbil čeledína. Tento objev mne překvapil a spolu s myšlenkami a úsudky, které vyvolávala v lidech moje strakatá srst, a spolu s těžkomyslností, kterou ve mně vzbudila zrada matčina (vysvětleno v textu - přestala valacha milovat jako hříbě, protože se objevil jiný kůň - pozn. tb), byl příčinou, že jsem se stal tím vážným a přemítavým valachem, jímž jsem." Skvělé, silné, přiznám, že jsem měl při čtení slzy na krajíčku. - Resumé: jako spisovatel Tolstoj pro mě dál skvělý, jako filosof osobitý a závažný, jako mentor nesnesitelný.
- Expresivní ilustrace v mém vydání jsou dílem Františka Tichého.

Komentáře (1)

kniha Kreutzerova sonáta recenze

kopeceli
19. srpna

L. N. Tolstoj je můj jeden z nejoblíbenějších, četla jsem od něj téměř vše, včetně některých děl v originále. České překlady jsou skvělé, pokud mohu soudit podle těch, co jsem četla v obou jazycích.