Putování za obzor je slabým vypravěčem příběhu

recenze

Putování za obzor: Tramping v české společnosti 1918–⁠1989 (2020) / tomasblazek
Putování za obzor je slabým vypravěčem příběhu
Publikaci Putování za obzor, aneb Tramping v české společnosti 1918 -1989 od autorského týmu Jan Randák a spol. jsem si pořídil hned, jak loni v Nakladatelství Lidové noviny vyšla. Pocházím z tradičně trampské rodiny a k trampingu jsem se více ideově, ale zčásti i prakticky i po letech vrátil jako k čemusi, co už jednou provždy koluje v krvi (kulturní genetika?) a je jakýmsi stěží definovatelným společenstvím těch, kteří vnímají a cítí podobně.
Proto mě tramping zajímá, láká mě jej uchopit a - předat dál, příštím lidem, předat jej jako – jako co ale? Životní postoj? Blbost. Koníček? Povrchní. Mystérium sepětí člověka a přírody? Vzletné a jen částečně odpovídající realitě. - Tedy snad jako jakési zenové „nevím, musíš na TO přijít sám/sama, ale můžu ti zaručit, že cesta k TOMU stojí za to“. - Tedy – knížku jsem si koupil loni ke čtení jsem se dostal díky kovidovému pobytu na posteli až teď. Ke knížce vyšlo několik recenzí, k nimž nebudu připojovat další, přihodím jenom pár poznámek, protože jen z diskuse a z myšlení o tématu se snad (mně) zrodí nový posouvající pohled.
1. Putování za obzor je prvním uceleným a syntetickým pokusem o akademickou odpověď na otázku Co jest tramping? Nutno říct, že každý, kdo bude tento okus následovat že již bude muset s touto úvodní vlaštovku kolektivu Randák a spol. muset vyrovnat. (Jistým předchůdcem byla obdobně pojatá, byť útlejší kolektivní publikace „Subkultura trampingu ve světle vědeckého výzkumu“ editorů Renaty Mayerové a Jana Kršky z roku 2018). „Putování“ je dílem obdivuhodným a nesmírně záslužným, protože průkopnickým, poctivě odpracovaným - ale – mým subjektivním pohledem dílem rozhodně nedostatečným. „Putování“ je mohutným encyklopedickým heslem. Což znamená prvotní a ideologicky nezatíženou definici pojmu, uspořádání pojmového aparátu, ohledání historického a kulturněsociologického terénu, ovšem velmi mnoho zbytečných zobecnění. Například k mytologii vlastních počátků trampingu – nestálo by za to uvést třeba více jmen aktérů a konkrétních míst s jejich postavením v této legendaristice (hypotetická první osada Ztracená naděje, Údolí řvavých, Svatojánské proudy…) současně s vymezením toho, co lze a co nelze prameny doložit? A proč se to stalo součástí legendy? Ano, jsou to věci, které lze dohledat jinde, ale často mi v „putování“přišlo, že autoři předpokládají u čtenářů (nějak spíše pozitivně zasažených trampingem) již primární velkou znalost věcí pokládaných za nezpochybnitelné, protože tradované. Proč ale pak číst „Putování“, pokud mnoho nového nepřináší?
2. „Putování“ se nevěnuje proporcionálně celému území Československa, potažmo Podkarpatské Rusi, mnohem více se dočteme o české, či přímo západní části republiky. Je to dáno asi tím, odkud autoři pocházejí a kde znají terén, ale je to škoda – velký vliv svébytného a konzervativního brněnského (potažmo třebíčského, znojemského) trampingu je zmíněn jenom okrajově – tzv. „brněnský sound“ – super, ale proč se čtenář nedočte nic o tom, co to je brněnský sound?
3. Obecně velmi slabě je v knize pojednáno o tzv. trampské písni. Dočteme se zajímavě o jejím prolínání s komerční hudební sférou už za první republiky. Budu subjektivní, ale myslím, že nejen já pokládám za klíčovou myšlenku, že „tramping bez trampské písně by byl pouhým tábořením“, takto vyjádřenou jedním tázaných i v samotném „Putování“. Dle mého soudu je trampská píseň velmi klíčovým bodem, ba srdcem trampingu. Tady má touha dozvědět se více souvislostí, hudebních klišé a obvyklých např. harmonických a textových postupů (přejímání, přetextování, místní úpravy, písně v „hantecu“, dobový konflikt „pětihlasý nyjící sbor vs. pět dunících syrových gibsonů“, G. Včelička (mám ho rád, přiznávám) a jeho ovlivnění např. A. Rimbaudem, spory o trampskou hymnu a vývoj vztahu trampů k ní. Musím konstatovat, že po této stránce mě „Putování“ bohužel vůbec neuspokojilo.
4. Sedmá kapitola Sonda do paměti trampů je sice počinem zajímavým a záslužným coby dokument, ale nač číst padesát stránek o tom, že trampy na základě zachycených výpovědí jich samých nelze nějak zřetelně jasně profesně, kulturně či politicky nikam zařadit? To asi opravdu je obecně známo. Snad tento oddíl knihy docení následující generace. Zajímavá je ovšem podkapitola o trampingu v rámci základní vojenské služby – například zmíněný trampský kemp přímo v rámci vojenského prostoru – to je téma, o kterém jsem osobně četl poprvé, je to až bizarní a velmi zajímavé.
5. „Putování“ chybí „velký příběh trampingu“ – podmanivost, sugesce. Pokud se autoři chtěli vyvarovat promítnutí vlastních sympatií ke zkoumanému oboru, podařilo se jim to více než dokonale - a žel ke škodě věci. Jistěže je to můj osobní postoj, ale tak to vždycky budu vyprávět já: „tramping je něco nedefinovatelného, co si člověk uvědomí třeba v těch chvílích – ano, takto vyjádřeno je to kýč, ale pohleďme na zdroj, z něhož je teprve tento kýč „vyzářen“ – kdy trampové se setměním kdesi v lesi v obřadním tichu pochodněmi zapalují slavnostní oheň a za zvuků trampské hymny (nepíšu záměrně, jaké) do plamenů zíraje všichni zvolna tiše rozezpívávají její nápěv a slova...“ Tyto emoce lze popsat, vyjádřit, cítit. Nezasáhnou ovšem každého, dokonce ani ne každého, kdo se za trampa považuje.
6. V „Putování“ není příliš prostoru věnováno zásadní stylotvorné komunitě kolem osady Zlatý klíč – (bratří Ryvolové a spol.) která dodnes fascinuje (a nebyla ve své intenzitě a šíři nikým dostižena) svou kulturní nespoutaností, kreativitou a progresivitou – ať v hudební, literární/ až filosofické nebo výtvarné stránce.
7. Dobře zpracovaný je ve své době průkopnický průlom trampingu do mediálního prostor v podobě diskusní a názorové rubriky Potlach v osadě Dukla a Z údolí a osad v Obraně lidu. Tehdejší nekonečné diskuse například na téma „jak správně trampovat“ dnes sice působí částečně až komicky, na druhou stranu fascinuje obrovský náboj a energie, s níž tyto několikaleté horečnaté – a samozřejmě též politicky šněrované - debaty byly jedním z předznamenání společenského rozvolnění druhé poloviny šedesátých let.
8. „Putování“ se skoro vůbec nevěnuje trampským rituálům, zvyklostem, jejich vzniku, souvislostech, vývoji a krajovým zvláštnostem, byť je alespoň doplnění slovníček trampských – a opět lze rozšířit již zmíněnou parafrázi: tramping bez svých rituálů a hudby je pouhou turistikou. Ale turistika nerovná se tramping.
9. Na můj vkus příliš často se kniha opakuje a vykrádá sebe samu – donekonečna omílané připomínky o průkopnické a zakladatelské roli Dějin trampingu, sepsaných (byť kontroverzně) Bobem Hurikánem, případně Odlesků táborových ohňů Rudana Nohy. Opravdu to bylo nutné? -
10. Více nemilosrdný pohled by si zasloužil tramping coby subkultura relativně krotká a (místy!) vzácně konformní - autoři se pověnovali epizodám z doby nacismu, ale normalizační etapa by stálo za mohutnější sondu. Jaktože tramping neohrožoval systém, až na výstřelky zásadně nevadil komunistické moci - nabízím motto, že v zásadě je subkulturou eskapistickou, únikovou, nikoli protestní. Nebyl však též tuzemský hudební underground únikem? Přesto však tento vadil zcela zásadně. I mezi trampy byli disidenti - viz jihlavský Pavel Novák alias Idol, pozdější spoluobnovitel polistopadové ČSSD... Byl tramping coby kulturní fenomén pohříchu disidentstvím jen víkendovým a kostýmním? Otázka k bádání...
Tramping je fascinující a výkladu velmi vzdorující příběh, příběh po století trvání spějící zřejmě nezadržitelně k začátku svého mizení z kolektivní paměti. „Putování“ tento příběh nevypráví, pouze se jej pokouší definovat. Ten příběh by však zmizet neměl. Je na nás, abychom jej dokázali vyprávět, třeba už jenom jako vzpomínku a vysvětlení, proč jsme tak smrti rádi do svítání sedávali u táborových ohňů a zpívali ty kýčokrásné trampské a potrampštělé písně.
Je to na nás.
Loučím se pozdravem stejným, kterým zakončila svou knihu pětice Janů: Randáka, Krška, Mareše, Pohunka a Špringla (díky za vaší poctivou badatelskou práci!) Ahoj!

Komentáře (0)

kniha Putování za obzor: Tramping v české společnosti 1918–⁠1989 recenze