Příběh pro děti, který citlivě popisuje Alzheimerovu chorobu

recenze

V jednom čtyřpokojovém bytě žije praděda Eda, děda Arnošt, maminka, tatínek a malý předškolák Honzík. Dalo by se říci, že je to normální vícegenerační rodina. Ale jen do doby, než děda Eda začne mít problémy s pamětí. Když jednou dědu Edu musí přivést policie, protože se děda ztratil a nemohl si vzpomenout na adresu, kde bydlí, tatínek s maminkou nad tím mávli rukou. To se občas stane. Pak děda Eda s Honzíkem nakoupí celý vozík rohlíků a děda Eda nakonec Honzíka nechá v obchodě a odejde domů.

Když už se to rodině přestane líbit, vezmou dědu Edu vyšetření, které prokáže, že trpí Alzheimerovou nemocí, jež je už v pokročilém stádiu. Musí začít brát léky. Ty skutečné, pravé léky, má na starosti maminka, o ty druhé léky, barevné lentilky, se stará Honzík.

Dědův stav se postupně zhoršuje. A jak to skončí? Pokud vás kniha zaujala, musíte si ji už přečíst sami.


Tahle knížka mi byla vřele doporučena a já jsem neváhala a knihu jsem přečetla nejen sobě, ale i mé dceři. Měly jsme ji rozdělenou do tří dnů. Kdybych ji četla sama, měla bych ji přečtenou ještě ten večer.

Kniha se zaměřuje na jeden problém, který se týká především starých lidí - Alzheimerova choroba. Ale protože je to kniha pro děti, je psána s citem tak, aby děti pochopily, co to vlastně ten Alzheimer je. Můžou se s ní setkat právě u svých dědečků a babiček a vědět, proč se dědeček nebo babička takhle chovají.

Když se pradědovi Edovi stane pár nevysvětlitelných příhod, všichni si myslí, že má normální sklerozu. To se přece občas stane, že zapomene adresu, kde bydlí. Ale tyto příhody se stávají stále častěji a jsou více závažnější. Nakonec mu diagnostikují Alzheimerovu chorobu. Najednou se vše musí dědovi Edovi přizpůsobit, maminka začne zamykat nejen lékárničku, ale i byt, aby si děda neudělal samotný nějaký výlet.

Jeho největší oporou je jeho pravnouček Honzík, šestiletý chlapec. Honzíkovi se děda Eda s Alzheimerovou chorobou líbí, protože děda se vrací zpět do dětství. Občas je ale velmi rozumný a nikdy ho nenechá na holičkách jako tenkrát v ZOO, kdy děda Arnošt usnul na lavičce a děda Eda se rozhodl, že se chce vrátit sám domů. Copak ho tam Honzík mohl nechat?

Líbilo se mi, jak autorka vždy zmírnila dopad Alzheimerovy choroby a po každé lumpárně, kterou děda Eda vyvedl, Honzík situaci trochu odlehčil. Například poté, co se děda Eda zamkl na záchodě a neuměl si odemknout, se Honzík rozhodl, že bude zámečníkem.

Upřímně, docela jsem si vždycky u tohoto "zlehčování situace" oddechla, protože bych měla pořád slzy na krajíčku.

"Už jsem měl léky?" zeptal se děda Eda, sotva se vrátil s vypumpovaným žaludkem z nemonice.
"Já ti dám léky, dědo, chceš?" nabídl se Honzík.
"Ještě ty s tím začínej," okřikla maminka Honzíka unaveně. Zrovna ji z toho všeho tak rozbolela hlava, že by sama nějakou tu pilulku potřebovala.
Honzík přiběhl s krabičkou lentilek. Maminka se rozesmála:
"Vidíš, to je přece nápad! Jednu lentilku dědovi dej. A přines vodu, aby ji mohl zapít."
Honzíkovi sice připapadlo, že je škoda ty dobroučké čokoládové lentilky nenechat rozpustit na jazyku, ale co naplat, děda Eda chtěl léky, bude mít léky.
Od toho dne spotřeba lentilek u Koudelků prudce stoupla. Aby taky ne. Kdykoliv chtěl děda Eda lék, přispěchal Honzík a dal mu zapít jednu barevnou lentilku.

O příběhu by se dalo ještě hodně vyprávět a psát, ale to bych prozradila úplně všechno a já vás nechci ochudit o krásný a dojemný příběh. Je to sice kniha pro děti, měla by mít šťastný konec, ale Alzheimerova choroba šťastný konec nemá. Příběh končí otevřeně, a tak trochu i s nadějí do budoucna, že možná za pár let někdo na tuto zákeřnou chorobu najde účinný lék.

Komentáře (0)