Pravda někdy zabíjí

recenze

Mlčeti zlato, mluviti stříbro…snad staletí prověřené lidové moudro, přesto člověk někdy chce ulehčit sám sobě a říci tu svou pravdu, kterou vidí. Možná je pravdou pro všechny, ale někdy také nemusí.

Z Terryho Maitlanda se ze dne na den stává vrah. Trenér chlapců ničemu nerozumí, ale pro okolí se stává násilníkem a tím, kdo brutálně zavraždil chlapce v lese. Důkazy jsou proti němu včetně DNA a těch svědků kolem, kteří se vynoří, že jej v době vraždě viděli někde poblíž. Snad se mu to jen zdá a brzy se probudí. Ale to se nestane, naopak! Všechno se proti němu spiklo a jeho pravdu nikdo neslyší a nechce slyšet. Domůže se pravdy? Anebo je jeho pravda jen v mozku, který trpí nějakou nemocí?

Přímo boží dílo, které odsýpá a nijak se netáhne. Stephena Kinga znám především jako skvělého hororového znalce, ale domnívám se, že by mohl klidně konkurovat Robertu Galbraithovi a dalším nynějším vrstevníkům, protože vystavěl poměrně dobrý příběh. Do toho vložil všechno, co by to mělo mít – zjevného záporáka, dějové zvraty a hlavně emočně zabarvené části, které nejvíce promlouvají v osobních činech a pocitech jednotlivých hrdinů.

Ač mi zprvu přišlo, že mě některé části ne přímo nudí ale nějak zpomalují v analýze jednotlivých částí, přidal do toho spisovatel novou věc – oživující legendu. A jako milovníka latinskoamerických zemí příjemně zasáhl a obohatil tak dějovou linku o další perlu. Samozřejmě díky tomu se dílo stává méně uvěřitelným pro vědecky smýšlející obyvatele, na druhou stranu bez legend, zkazek a jiných historek na kterých by mohlo být něco pravdy, anebo ne, by lidstvo nikdy nepocítilo touhu vyřešit tajemství.

*
Pamatovala si jen, že vstala z postele, a potom už stála v otevřených dveřích Sářina pokoje a zírala na své dcery, které seděly vzpřímeně na posteli a tiskly se k sobě ve světle červencového úplňku.
„Co je?“ zeptala se Mary a rozhlížela se po nějakém vetřelci. Nejdřív si myslela, že se krčí v rohu, ale to byla jen hromada odhozených halenek, triček a tenisek.
„To ona!“ křičela Sára. „Byla to G! Říkala, že je tu chlap! Maminko, ona mě tak vystrašila!“
Marcy se posadila na postel a vzala si Grace od Sáry do vlastní náruče. Stále se rozhlížela kolem. Není v komoře? Možná, harmonikové dveře jsou zatažené. Mohl je zatáhnout, když…
*

Komentáře (0)