Minulost ožívá a ani policie si neví rady

recenze

Je těžké žít se ztrátou někoho blízkého. Člověk nám někdy odejde a fyzicky zemře, v našich myslích ale i poté zůstává. Jenže co když se nacházíme v tak náročné životní situaci, že se nakonec musíme vzdát někoho, koho milujeme, ale víme, že mu nemůžeme dát absolutně všechno – pocit lásky, štěstí a bezproblémového života?

Valborg se před několika desítkami let zřekne svého dítěte a ani vlastně nevíme, jestli dívky nebo chlapce, ale nese to opravdu těžce, neboť na to neustále myslí, a nevidí už jiné východisko, než si nechat pomoci s nalezením své vlastní krve. Jenže tak snadné to nebude! A než začne pořádně jednat, zemře. Přirozená, nebo násilná smrt? Kdo by toužil po tom, aby byla po smrti?

Lehce potemnělý příběh z Islandu je protkán zajímavými nečernobílými lidmi – ale pozor: všichni si tykají – kteří vedou hlavního detektiva od jednoho dílku skládačky ke druhému. Pokud zvládnete prvních pár kapitol, kterým vládne popis, máte vyhráno. Komisař Konrað chvílemi hýří zajímavými postřehy, jindy ale neudělá ani malinkatý krůček, aniž by mu někdo nepomohl. Zvláštní!

Naštěstí miluji mystické věci a pokud se někde objeví i seance, dodá to vyprávění zvláštní rozměr. A navíc tu dochází k proplétání několika časových rovin zároveň, což může někoho mást, ale mě ne. Ano, určitě je mnohem lepší znát předešlé dva díly, ale pokud jste jako já neměli to štěstí, najdete zde uzavřený příběh. Pouze u vyšetřujícího detektiva se uzavře jedna z mnoha životních kapitol. Ale o jeho otci stále toho mnoho nebude.

Co byste dělali vy na Valborgině místě? A podaří se vám úspěšně najít odpovědi, jež sahají do minulosti?

*
„Jak to myslíš?“
Muž se na ni přes brýle zadíval a jeho masité rty se roztáhly do tajemného úsměvu. Zvenčí bylo zase slyšet zvony dómu, pak se kostelní vrata otevřela a vyšel z nich zástup truchlících následujících bílou rakev.
„Říkal, že ho můj otec chtěl zlikvidovat. Zapíchnout ho jak vzteklého psa.“
*

Komentáře (0)