Praktická pobídka k nestěžování si

recenze

Praktické povídání, návody, vysvětlování psychologie lidské touhy si stěžovat, brblat, kritizovat, dělat sarkasmus a vůbec, ulevovat si na duši těmito nejrůznějšími způsoby, potom také pár příkladů, pár cvičení, a mnoho, opravdu mnoho uvědomění. Z hlediska knih, které se zabývají seberozvojem a analýzou lidského chování je tohle velmi zajímavá publikace řekla bych i třeba pro psychology a terapeuty, protože tu autor nahlíží na to brblavé stěžování populární formou, ve které ale velmi dobře vychází přesně z těch příčin, ze kterých vznikají.
A mnohdy si to ani neuvědomujeme. To, že chceme vzbudit soucit, že si chceme ulevit, omluvit se, být zajímavý a tak jdeme a "něco, někoho nebo sebe" pomluvíme.

Tato ukázka mne chytila za srdce asi nejvíc. Ne všechno je totiž hned vidět, často nám schází trpělivost.
„Pomáhal jsem na jedné farmě jako honák krav,“ začal vysvětlovat. „Měl jsem za úkol zajistit přesun stáda a při tom jsem zjistil, že existuje docela jemná hranice mezi tím, kdy moje úsilí pohání krávy ve stádu vpřed, a kdy je naopak rozežene do všech stran. Snažil jsem se ze všech sil, ale stádo začínalo pod mým vedením panikařit. Nakonec jsem se zeptal jednoho zkušeného honáka, co dělám špatně.
Vysvětlil mi, že než se kráva vydá určitým směrem, napřed do toho směru přesune váhu celého těla, ale při tom ještě zůstává na místě. Řekl mi, abych na ty ubohé krávy pořád tolik netlačil, že je stačí jenom pošťouchnout, dokud nezačnou přesouvat váhu tím směrem, kterým je chci vést, a pak je dobré se úplně stáhnout.“
Manažer pokračoval: „V tom tkví celé to umění: vědět, jakou silou zapůsobit na krávy, aby se začaly přesouvat požadovaným směrem, a pak se stáhnout. Někdy jsem na ně tlačil moc, pak zas málo, ale nakonec jsem to vyladil.“
A uvědomil jsem si, že s lidmi je to stejné jako se stádem krav,“ poznamenal. „Když jim dám podnět, aby se vydali určitým směrem, a oni vyrazí, měl bych se pak stáhnout. Dřív jsem jim stál za zadkem a tlačil na ně, aby pokračovali. Zahlcoval jsem je svými důvody a strese a přesvědčoval je o tom, jak je důležité, aby nepřestávali makat. I když dělali přesně to, co jsem po nich chtěl, pořád jsem na ně tlačil, protože jsem se bál, že jinak by to nedělali. Jenže je to spíš zpomalovalo a já je pak kritizoval za pomalejší tempo.
To jim dál ubíralo síly a měli za to na mě vztek. A pak se jim už vůbec do ničeho nechtělo. Takže teď, když vidím, že jsem lidi rozhýbal a že jdou tam, kam chci, aby šli, tak se stahuju.“

No a tak mne ke konci knihy napadlo jedno, co možná dobře vystihuje obsah knihy:
Když se dotýkáš světa bolavou rukou, tak celý svět bolí. Možná je to pokus se ho na chvíli dotýkat tou druhou rukou, která nebolí.
Renata Petříčková

Komentáře (0)