Potratové děti chtějí žít

recenze

Bez šance (2016) / Babouš (311 views)
Potratové děti chtějí žít
Zbyteční. Spotřebitelé kyslíku. Jak by se okolí chovalo k lidem, kteří se nikdy neměli narodit? V České republice roku 2016 to řešit nemusíme. Interrupce je legální a děti, které se narodí, ve většině případů mají milující rodiče. Ve světě, který v knize Bez šance vykresluje Neal Schusterman, to ale takhle jednoduché není.

Neal Schusterman je Američan. Možná si řeknete, že to je zbytečná informace – většina současných spisovatelů (a těch bestsellerových obzvlášť) jsou Američané. Jenže v případě knihy Bez naděje je ten background důležitý.

Jádrem románu je totiž do absurdna dovedený výsledek střetu mezi „zastánci života“ a „zastánci volby“, který v Americe rezonuje dodnes. Jde samozřejmě o potraty. Zatímco část Američanů je stejně jako většina Čechů pro, velice silné postavení mají také ti obyvatelé USA, kteří je odmítají. Ať už z etických, náboženských nebo politických důvodů. Neal Shusterman podle mě ve své knize chtěl ukázat svět, v němž prohrály nejen obě strany sporu, ale především děti.

Potrat už není legální, ale děti mají právo na život jen do třinácti let, potom je, pokud jsou nechtěné, čeká rozpojení, čili rozřezání na jednotlivé orgány a končetiny, které slouží starým, nemocným a umírajícím. Ta myšlenka je děsivá.

Potratové děti nemají šanci, jak uniknout. Byrokratický aparát je postavený tak, aby všechno fungovalo jako hodinky. Koho čeká rozpojení, ten nakonec rozpojený prostě skončí. Náctiletý Connor se s tím ale nehodlá smířit a vymyslí šílený plán na přežití…

Ačkoliv je Bez šance knihou, v níž jsou hlavní protagonisté puberťáci, knihu bych doporučil i starším čtenářům. Tolik silných myšlenek už jsem dlouho nečetl. Jak se žije s vidinou blízké smrti? A kdo nebo co člověku dává právo na život? Rodiče? Stát? Samotný moment zrození?

Shusterman není tak šikovný vypravěč jako třeba James Dashner v Labyrintu, ale jeho námět je nepopsatelně silnější. Bez šance není další z řady průměrných young adult dystopií, je to kniha s myšlenkou a názorem.

„Tyhle nohy určitě pojedou na olympiádu.“
„Moje uši pro dirigenta orchestru.“
„Můj žaludek kulinářskému kritikovi.“
„Můj biceps kulturistovi.“
„Svoje dutiny bych teda nepřál nikomu.“
A v okamžiku, kdy letadlo dosedne, se všichni smějí.


Kluci se smějí, ale vám do smíchu není. Naopak vám po zádech přebíhá mráz. Bez šance doporučuji. Je to taková ta kniha, která by byla zakázaná, pokud by u nás vládla totalita. Je totiž o vzpouře proti zavedeným autoritám, nese vznešenou myšlenku svobody a práva na život. A tyhle velké příběhy je důležité číst.

Komentáře (4)

kniha Bez šance recenze

Babouš
19.02.2016

@Babula.dee Moc děkuju! Nechápu, jak se mi to mohlo stát! Bez naděje od Colleen Hooverové jsem četl už asi před dvěma lety, ale nějak mi to asi uvízlo v podvědomí. Omlouvám se :)

Babula.dee
19.02.2016

"Bez naděje není další z řady ..."
"Bez naděje doporučuji."

Až na to, že kniha se jmenuje Bez šance. Doporučuju opravit.
Recenze skvělá, navnadila.

Nikolaoss
19.02.2016

Tak právě padlo definitivní rozhodnutí, jdu ji přihodit do košíku :)

Samira
18.02.2016

Váš dovětek, že kniha by byla zakázaná, kdyby padla totalita, ke čtení přímo vybízí. Určitě ji zkusím, děkuji moc za recenzi!