Podivuhodné cesty Julese Verna, zastávka pátá – Děti kapitána Granta

recenze

Děti kapitána Granta (1989) / TheRaven

Vydání: Albatros, 1989. Překlad: Miroslav Vlček

Hlavní postavy:

Lord Edward Glenarvan – Skot jak má být; pro záchranu kapitána Granta neváhá poskytnout své jmění, loď, a popřípadě obětovat i svůj život
Lady Helena Glenarvanová – žena lorda Glenarvana
Jacques Paganel – na scéně samozřejmě musí být i nějaký Francouz; tentokrát roztržitý zeměpisec, kterého jeho roztržitost nejprve přivede na palubu Duncana, později pak celou výpravu rovnou zachrání
Major Mac Nabbs – starý vojenský vysloužilec, udržuje si nadhled nikdy a nepodléhá prvnímu dojmu
Mary a Robert Grantovi – děti kapitána Granta
John Mangles – neohrožený kapitán lodi
Olbinett – osobní kuchař, který uvaří kdykoli, kdekoli, cokoli
Mulrady a Wilson – stateční námořníci
Ayrton – padouch jak má být, nejzajímavější postava
…a mnoho dalších

K této knize mám přece jenom trochu zvláštní vztah, protože Děti kapitán Granta byly vůbec první verneovka, kterou jsem kdy přečetl. A jak se dá asi usoudit z pozdějšího vývoje i těchto recenzí, z mého setkání s Julesem Vernem se nakonec stala láska na celý život. Samozřejmě jsem se bál, že když se k Dětem po téměř patnácti letech vrátím, může to mít za následek vyvanutí těch matných a velmi idealizovaných vzpomínek, které se s ní pojily. Popravdě se to nakonec trochu stalo, ale na druhou stranu by bylo poněkud divné, kdybych se na knihu stále díval jako čtrnáctiletý puberťák. Rozhodně však nelituji, že jsem celé dobrodružství prožil s hrdiny románu znovu.

Děti kapitána Granta jsou asi vůbec nejrozsáhlejším zástupcem Podivuhodných cest. Zároveň patří mezi ty vůbec nejčtenější a nejoblíbenější verneovky. Jedním z faktorů je nepochybně vynikající příběh a velký důraz na spád děje. V knihách, které jsem v tomto seriálu dosud recenzoval, se totiž vždy věnovalo poměrně mnoho prostoru čistě popisným pasážím. Čtenář se v nich seznamoval především se zeměpisnými pozoruhodnostmi popisovaných míst a historií objevitelských cest, ale prostor dostaly i znamenité lekce z chemie, fyziky a dalších přírodních věd. Děti kapitána Granta, tedy zejména první kniha, obsahují takových pasáží relativně málo (proto i poměrně krátká recenze).

Román je rozdělen do tří knih, které vycházely v letech 1867–1868. Asi netřeba připomínat, že Verne měl s nakladatelem Hetzelem smlouvu na sepsání dvou svazků ročně, bez ohledu na to, zda svazkem bude kompletní román, nebo jen jeho část, a román tak vyjde v několika částech. A právě druhá možnost je případem této knihy. V Dětech kapitána Granta se nám dostávají tři víceméně ucelené příběhy. V první knize se dozvídáme o ztraceném kapitánu Grantovi a spolu s hrdiny románu při jeho hledání přejdeme Andy a argentinské pampy. Tato část je rozhodně dějově nejzajímavější a nejdobrodružnější. V druhém díle navštívíme ostrovy Tristan da Cunha a Amsterodam, zásadní je pak překonání několika stovek mil nejjižnějším cípem Austrálie. Zde nehrozí nebezpečí ani tak nepřízní vnějších okolností, jako spíš od jednoho z lidí, kterému se naši cestovatelé svěří do rukou. Pasáží zeměpisných a objevitelských už přibývá, ale vzhledem k velmi zajímavému dobývání Austrálie a australského vnitrozemí není divu, protože takový námět by Verne prostě nemohl nechat ladem. Poslední a nejkratší kniha nás zavádí na Nový Zéland. Měl jsem z ní trochu pocit, že Vernovi už při vymýšlení dalšího děje docházel dech. Různým popisům, ať už historickým, tak zeměpisným, se (alespoň relativně) dostává více pozornosti než v předchozích částech. Vyústění třetí části pak působilo trochu zkratkovitě, jako by se autor už chtěl rychle dostat k závěru.

Děti kapitána Granta jsou také prvním zástupcem trochu naivnějšího typu verneovek. Děj, postavy i jednotlivé linky reprezentují ten nejčistší romantismus. Hlavní hrdinové jsou povahově víceméně ploší. Všichni jsou ztělesněním udatnosti, statečnosti a jejich největší touhou je možnost obětovat se pro druhé. Nejzajímavěji proto působí záporák Ayrton, který dokonce i projde během příběhu nějakým vývojem, ale čtenář se nedozví (což je dobře), zda jeho rozhodnutí zůstat na osamoceném ostrově bylo podmíněno pouze strachem ze smrti, nebo opravdovou vnitřní touhou napravit svou potemnělou duši. V románu nechybí neuvěřitelné množství nejrůznějších, mnohdy až fantastických náhod, které naše hrdiny vždy na poslední chvíli zachrání. To však nepovažuji za negativum, ale za zábavný a charakteristický rys mnoha pozdějších verneovek.

Pokud bych měl vyzdvihnout nějakou situaci, která mě obzvlášť zaujala, určitě by to byla povodeň v pampách, během níž jsou travnaté plochy náhle zality obrovským množstvím vody a cestovatelé se zachrání na obrovitém stromě, který ční z nekonečné záplavy vod jako maják. Ze stromu se tak na nějaký čas stává svět sám pro sebe. Hrdinové si zde zřídí „ložnice“ na spaní, ohniště, do rozložitých větví chodí sbírat palivové dříví a lovit zvěř jako do opravdového lesa.

Verne si ani tentokrát neodpustil poznámky k různým národně-politickým otázkám. Terčem se jako obvykle stává Velká Británie. Většina hlavních postav jsou sice Britové, nikoli však Angličané, nýbrž hrdí Skotové. A jak se dozvídáme, Skotové se anglické vládě nikdy nepodřídili. Nejskvělejšími patrioty jsou právě Lord Glenarvan (a jeho společníci), a především sám kapitán Grant. Ten totiž ztroskotal při hledání neobydleného tichomořského ostrova, na kterém by mohl založit Nové Skotsko, které by patřilo opravdu jen Skotům. Krásnou ukázkou kritiky britské imperiální politiky je situace, kdy hrdinové potkají mladého australského chlapce, který právě ve škole získal ocenění za své zeměpisné znalosti. A jak se od něj dozvídáme, všechny kontinenty patří téměř bez výjimky Britům, což platí i pro evropské (kontinentální) země, které jsou pouhými britskými provinciemi (str. 297–299).

Verne se jako tradičně věnuje i fauně navštívených oblastí a varuje před možností vyhubení některých živočišných druhů (například pták kivi). Proto poněkud překvapí scéna, při které cestovatelé potkají jednoho z fascinujících zástupců australské fauny, ježuru:

„Robert o několik mil dále narazil na nevzhledné zvíře, napůl ježka, napůl mravenečníka, prostě znetvořenou bytost, jako byli živočichové prvotních věků tvorstva, a statečně je ubil k smrti. Z vroubkované tlamy visel zvířeti roztažitý, dlouhý, lepkavý jazyk, kterým lapal mravence, svou hlavní potravu. “ (str. 269–270)

Připomínám, že Robert je mladý Robert Grant, jehož skvělá udatnost je v románu taktéž často zdůrazňována. Každopádně se opět jedná o zajímavý dobový pohled na některá zvířata, protože tak nějak pochybuji, že by dnes nechal autor dobrodružného románu svého hrdinu chladnokrevně ubíjet zvířata, která považuje za ošklivá.

Celkově mohu konstatovat jen spokojenost a plně uznat, že Děti kapitána Granta jsou opravdu jednou z nejlepších verneovek. Už jen pro ten geniální nápad, že hrdinové příběhu znají pouze zeměpisnou šířku, na které kapitán Grant ztroskotal, což autorovi umožnilo vynikajícím způsobem uskutečnit opravdu podivuhodnou cestu kolem světa a dovést čtenáře na mnoho pozoruhodných míst.


Pár poznámek:

Někteří živočichové jako přechodné články mezi ptáky a savci (myšleno v evolučním smyslu?).

Kapitán Fitzroy a jeho výprava na Beaglu (str. 125) – výprava, které se účastnil i Darwin

Říjen 2016

Příště: Dvacet tisíc mil pod mořem

Komentáře (3)

Přidat komentář

---