Podivuhodné cesty Julese Verna, zastávka čtvrtá – Ze Země na Měsíc

recenze

Vydání: Mustang, 1996, překlad: Alena Hartmanová

Hlavní postavy:

Impey Barbicane – prezident Gun Clubu. „Prostě Yankee ulitý z jednoho kusu.“
Kapitán Nicholl – již od válečných dob Barbicanův věčný protivník = kritik celého projektu.
Michel Ardan – nebojácný Francouz, dobrodruh, autor myšlenky cestovat v duté střele na Měsíc
J. T. Maston – tajemník Gun Clubu, Američan, horká hlava, veselá figurka
A mnoho, mnoho dalších

Po dobrodružném přeletu Afriky, chladném dobytí Severního pólu a střízlivé, ač fantastické výpravě do středu Země nás Jules Verne opět seznamuje s místy, kam člověk dosud nevkročil. A jelikož takových míst na Zemi už zdaleka není tolik, proč se rovnou nevydat mimo ni? Nutno dodat, že v tomto příběhu se čtenář ze zemského povrchu nepohne, protože celý děj se točí kolem teoretických možností dobytí Měsíce a následné stavby největšího děla v dějinách lidstva. Román Ze Země na Měsíc (známý též jako Do Měsíce), čtvrtý svazek Podivuhodných cest, je ve srovnání s třemi předešlými tituly tak trochu jako blesk z čistého nebe. Hned první kapitola, která je natolik pozoruhodná, že bych ji sem nejraději celou přepsal, dává jasně najevo, že tento svazek bude docela jiný.

Ze Země na Měsíc je první verneovkou, ve které se setkáváme s baltimorským Gun Clubem. Jedná se o sdružení milovníků střelných zbraní, obzvláště nejrůznějších kanónů, děl a hmoždířů. Členové se pyšní například tím, že na každého z nich připadá přibližně „2375 celých a nějaká ta desetinka padlých a zabitých“ (str. 6), dále se mohou chlubit bilancí, která čítá „jednu necelou ruku na čtyři osoby a na šest mužů dvě nohy“ (str. 8). Spolek vznikl za americké občanské války, během níž si svými obrovskými děly vydobyl nesmírnou slávu. Válka však dávno skončila a dělostřelecký klub skomírá, neboť již není kde testovat smrtící vynálezy a těžko žádat spoluobčany, aby se podíleli na ověřování vražedné síly nejnovějších kanónů. Nezbývá tedy než zašlou slávu klubu oživit jinak: vytvořit obrovské dělo, které by vystřelilo projektil až na samotnou Lunu! A původně jde opravdu jenom o to pozdravit Měsíčňany tím, že na ně přátelský vypálíme, protože umění dělostřelecké je tím nejvrcholnějším v bytí lidském a je nutné ukázat, že pozemšťané nejsou žádní zpátečníci. Přece: „Když člověk stvořil dělovou kouli, přiblížil se nejvíc Stvořiteli.“ (32). Myšlenka, že by střela mohla nést i lidskou posádku se vyloupne až v pozdější fázi příběhu a nepřipadne na ní Američan, nýbrž bláznivý francouzský dobrodruh Michel Ardan.

Jak je patrné z komentářů některých čtenářů, kniha je svým stylem opravdu jiná a typickým verneovkám se vymyká (není však mezi nimi ojedinělá). Celý příběh je veden v silně satirické nótě, čemuž dává vyniknout velmi příjemná, až zvukomalebná jazyková stylizace textu (obdiv překladatelce). Román je proto alespoň pro mě ztělesněním pojmu „krásná literatura“, protože čtenářským požitkem je už samotné čtení bez ohledu na obsah. Ale zpět k tématu. Z předchozích řádků je nejspíš zřejmé, že Verne zde humorně kritizuje válečné běsnění a nesmyslné závody ve zbrojení, které neomluvitelně marní intelektuálním i finančním kapitálem lidstva. Peníze jsou od toho, aby se roztáčely, a lidské životy se redukují na pouhá čísla. Za dějiště románu si zvolil Spojené státy, protože jak sám píše: „Všude jinde než v Americe by se objektivní potíže zdály nepřekonatelné. Tady to byla hračka.“ (31) Což do značné míry vystihuje Vernův názor na Ameriku a Američany. Je to země neomezených možností, ale její obyvatelé často nepřemýšlejí o důsledcích svých rozhodnutí. Pokud se jednou pro nějaký podnik nadchnou, rázem zmizí všechny překážky. A čím velkolepější nápad je, tím se zdá pravděpodobnější, že se uchytí. S tímto názorem a karikaturou Američanů se ostatně v autorových dílech setkáme v budoucnu ještě několikrát, a proto se jí tentokrát nebudu hlouběji věnovat.

Podobně jako další verneovky nepostrádá ani Ze Země na Měsíc spousty zajímavých technických a přírodovědných pasáží. Dostane se nám například přednášky na téma Měsíce coby vesmírného tělesa, fyzikálních zákonů, které je nutno mít na paměti, chceme-li k němu doletět, či jaké má naše družice místo ve Sluneční soustavě. Vyslechneme si i něco o výzkumech a historickém vývoji názorů na toto těleso, a nejen těch reálných. Krátce jsou zmíněny i různé literární výpravy na Měsíc. Jednou z těch, která byla v době psaní románu stále v živé paměti, byl tzv. Great Moon Hoax. Jednalo se o sérii šesti článků, které vycházely v srpnu 1835 v newyorských novinách The Sun. Reportáž uváděla zprávy o sestavení zcela nového obřího teleskopu, díky němuž se podařilo prozkoumat měsíční povrch ve zcela nevídaném rozlišení. Pozorování, která měl uskutečnit slavný britský astronom John Herschel (1792–1871), odhalila na povrchu spousty zajímavých hornin, rostlin a živočichů, včetně lidem podobných bytostí, které však měly na rozdíl od pozemšťanů blanitá křídla jako netopýři. Autorovi článků se podařilo nakrátko pobláznit celý svět, ale netrvalo dlouho a reportáž byla odhalena jako novinářská kachna, se kterou nebohý Herschel neměl nic společného.

Ze Země na Měsíc je vlastně prvním svazkem Podivuhodných cest, který lze považovat za v první řadě vědecko-technický, a až potom dobrodružný román. Proto poměrně značnou část knihy zaujímají pasáže, v nichž se autor snaží zodpovědět mnohé z toho, co může čtenáře napadnout. Sledujeme například propočítávání velikosti děla, hmotnosti střely i potřebného množství střelné bavlny. Podíváme se, jak zabezpečit obnovu dýchatelného vzduchu v projektilu: ta by měla být zajištěna chlorečnanem draselným, který umožní vyrábět kyslík, a hydroxidem draselným, který bude naopak pohlcovat přebytečný oxid uhličitý (str. 128). Fascinující jsou i čistě technické pasáže popisující stavbu děla. Na závěr je nutné zajistit, aby bylo možné pozorovat ze Země místo, kam projektil dopadne. Proto se musí sestrojit teleskop monumentálních rozměrů. Při té příležitosti se čtenář například dozví, jaký je rozdíl mezi reflektorem a refraktorem. A to jsou pouze malé ochutnávky z řešených technických problémů. Samozřejmě se Verne v mnoha věcech netrefil, ale připadá mi zbytečné na ně upozorňovat. Fascinující je naopak to, v kolika případech byly jeho předpoklady správné a jak vůbec dokázal vymyslet, jak hrdinové románu různé překážky překonají.

Závěr je nakonec docela tragický, protože drobnou chybou se Měsíce nepodařilo dosáhnout a projektil i se svými třemi pasažéry se stal jeho umělou družicí. A jelikož kniha Okolo Měsíce, která na tento příběh přímo navazuje, vyšla až o pět let později (v roce 1870), budu se i já oběma knihám věnovat v samostatných článcích. Na druhé setkání s Gun Clubem se proto můžeme (teda hlavně asi já) těšit při sedmé zastávce tohoto seriálu.

Pár poznámek:

„Spojenými silami vynalezneme stroje a zemskou osu narovnáme.“ (102) – mám takový neblahý pocit, že to, co se zde bylo vykřiknuto jen tak do větru, se nás v budoucnu ještě někdy usměje.

Smažené žáby, dušené opice, pečené vačice, opossum na rožni nebo grilovaný mýval. (138)

Září 2016

Příště: Děti kapitána Granta

Komentáře (0)