Podivuhodné cesty Julese Verna, zastávka devátá – Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů v Jižní Africe

recenze

Vydání: Návrat, 1994, překlad: B. Klika (upravil Petr Dorňák)

Hlavní postavy:

Mokum - křovák
William Emery, plukovník Everest, John Murray – Angličané
Matvej Strux, Nikolaj Palander, Michail Zorn – Rusové


S devátou částí Podivuhodných cest se vracíme do Afriky, kde jsme prostřednictvím Pěti neděl v balónu celé tohle putování začali. Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů v Jižní Africe je jednou z těch méně známých verneovek a vzhledem k námětu i ostatním titulům z Vernova zlatého období (Dvacet tisíc mi pod mořem, Tajuplný ostrov, Děti kapitána Granta) se není zas tak čemu divit. Příběh je velmi jednoduchý. Tři Rusové a tři Angličané se z pověření svých vlád pouštějí do významného úkolu, totiž přeměřit v jižní Africe část jednoho poledníku, aby jej mohli porovnat s poledníkem na severní polokouli a v důsledku tak ověřit obecnou platnost našich jednotek délky. Zpočátku jde vše poměrně dobře, později se však začne vylupovat jeden problém za druhým a můžeme jen hádat, jestli se hrdinům románu podaří jejich vědecky nesmírně významný úkol dokončit.

Jak jsme se již prostřednictvím těchto článkům přesvědčili, nedílnou součástí většiny verneovek je naučná složka. Je to sice aspekt, který dnes mnozí čtenáři pro „zbytečnou“ popisnost brzdící děj kritizují, osobně však již tradičně zastávám, že bez naučných prvků by verneovka nebyla verneovkou. V předešlých knihách jsme již prozkoumali Měsíc, nekonečný oceán či severní pól. Tentokrát se Verne zaměřil na docela obyčejně neobyčejnou oblast našeho poznání – na zeměměřičskou činnost, respektive na způsob, jakým se snažíme (či jsme se snažili) měřit naši vlastní Zemi. Kniha poskytuje velmi dobrou představu, jak vlastně takové přeměřování v minulosti probíhalo a jak funguje metoda zvaná triangulace. Téma je to velmi zajímavé, ale nutno uznat, že natolik specializované, že pro mnohé čtenáře by přece jen mohlo být poněkud nudné. Na druhou stranu se vyloženě popisné kapitoly vyskytují zejména v první polovině knihy, v té druhé už jde především o příběh (i když velmi jednoduchý).

Verne i v této knize vytahuje některá oblíbená témata, zejména je to národností otázka, která se projevuje nevraživostí mezi oběma vůdci výpravy (Angličanem a Rusem). Ti považují celý projekt za svou národní čest a už jen kvůli té mají neustále tendenci si vzájemně oponovat, ať už jde o cokoli. Problém nastane, když se hlavní hrdinové dozvědí, že během výpravy se udála nepříjemná věc – Rusko a Anglie vstoupily do války. Bylo by nemyslitelné, aby výprava pokračovala ve stejném postupu jako dosud, proto se rozdělí na dvě skupiny. Ovšem jak už to u Verna bývá, objeví se nějaký záporný vnější prvek (tentokrát zlí domorodci), který děj usměrní novým směrem. Když domorodci napadnou ruskou skupinu, Angličané ani na moment neváhají a vyráží svým evropským kolegům na pomoc. V tu chvíli se opět ukáže, že jakékoli nepřátelství (obzvláště způsobené hloupostí vládců) je zhola nesmyslné, zejména pak ve oblasti vědeckého pokroku, kde by měla jít národností otázka stranou, a je potřeba postupovat společnými silami vpřed. Což se konec konců stává hlavním poselstvím celého příběhu.

Za zmínku už snad stojí jen, že v knize se opět objeví několik zajímavých pasáží, které by v dnešní době způsobily minimálně lehké pozdvižení. Například vyřešit problém překážejícího lesa tím, že jej jedna z postav bez skrupulí zapálí. Následně už jen skupina při průchodu spáleništěm bez výraznějších emocí komentuje upálené mrtvoly zvířat, která před plameny nedokázala prchnout.

Tentokrát doplním i malou poznámkou k českému vydání knihy. Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů u nás vyšlo pouze kdysi u Vilímka, následně až v Návratu (a nedávno také u Vybírala). Naplno se zde projevuje neduh přejímání starých překladů, respektive jejich přejímání bez podstatnější jazykové úpravy. To má za následek, že text na dnešního čtenáře působí velmi nepřirozeně – zejména kvůli až extrémnímu využívání trpného rodu (z bohaté zkušenosti vím, že je ho opravdu hodně i v kontextu jiných knih z té doby) – viz třeba „bylo v zeměměřičských pracích pokračováno,“ ale jde i o mnoho dalších stylistických záležitostí, které poněkud znesnadňují čtení. Není pak divu, že některým čtenářům může už jen kvůli tomu připadat kniha nudná a nečitelná. Řekl bych, že vydavatelé tímto Vernovi prokazují trochu medvědí službu, i když na druhou stranu musím přiznat, že jejich finanční motivaci pro využívání starých překladů zcela chápu a je lepší mít knihu ve starším překladu než vůbec.

Únor 2017

Příště: Země kožešin

Komentáře (0)