Podivuhodné cesty Julese Verna, zastávka šestá – Dvacet tisíc mil pod mořem

recenze

Vydání: SNDK, 1966, Václav Netušil

Profesor Aronnax – suplující profesor Přírodovědeckého muzea v Paříži; cesta na Nautilu je pro něj velmi dobrou příležitostí ke studiu podmořského života
Conseil – sluha Aronnaxův, zcela oddán svému pánovi; zdatný klasifikátor podmořské i jiné zvířeny
Ned Land – Kanaďan, harpunář, těžko snáší zajetí na Nautilu
Kapitán Nemo – tvůrce Nautilu

Dvacet tisíc mil pod mořem už je dnes pojem sám o sobě. Jedná se o dílo tak úžasné, že vlastně ani nevím, co psát a co ne, je to ho zkrátka moc.

Při chronologickém putování Podivuhodnými cestami zaujme u tohoto spisu jedna věc, totiž styl vyprávění, který se ve srovnání s předešlými tituly výrazně odlišuje. Nevím, jestli jsem to pouze nezapomněl, ale tuším, že se jedná o první verneovku (v rámci PC) vyprávěnou retrospektivně (na základě deníkových záznamů) a plně podanou v Ich-formě. Výrazný kontrast se nabízí při srovnání s předešlou knihu, tj. s Dětmi kapitána Granta. Dvacet tisíc mil je příběh mnohem komornější, po většinu času se odehrává na palubě ponorky a v jejím okolí, skromný je i počet hlavních postav. Čtenář tak vlastně prožije celý příběh z pohledu hlavního vypravěče, profesora Aronnaxe. Toho často doprovází jeho sluha Conseil, popřípadě kanadský harpunář Ned Land. Kapitán Nemo je záhadná postava v pozadí a autor nám jen po troškách a s pomocí drobných vodítek naznačuje, co se vlastně za chladnokrevným obličejem tvůrce Nautilu skrývá.

Jedním z rysů, který čtenáře okamžitě zaujme, je atmosféra. Příběh – hon za neznámou mořskou nestvůrou, o které podávají divoká svědectví lodi napříč všemi světovými oceány – je od první stránky poměrně temný a působí trochu jako klasická díla od Wellse či Wyndhama. V podobném duchu se román nese i poté, co se hrdinové dostanou na palubu Nautilu a začnou odhalovat jeho tajemství. Druhá polovina, respektive druhý svazek (jedná se o jednu z verneovek, které původně nevyšly najednou, ale byly vydávána po jednotlivých dílech) už působí poněkud romantičtějším dojmem a mysteriózní opar se trochu vytrácí.

Román tvoří v zásadě jednotlivé samostatné scény (návštěva podmořského lesa, ostrov a domorodci, pohřeb na dně moře, jižní pól, uvěznění pod ledem, souboj s chobotnicemi), které jsou samy o sobě naprosto úžasné. Prokládají je, u Verna již tradiční, popisné pasáže týkající se historie, zeměpisu, přírodních věd. Ty jsou pro verneovky zcela zásadní, což jsem ostatně uvedl již v předchozích článcích. Ve Dvaceti tisících mil mají však opravdu ústřední místo a z dosud čtených knih je tato jednoznačně na špici. Koneckonců jedním z cílů Podivuhodných cest bylo seznamovat čtenáře s přírodními vědami a tato kniha se po těch předchozích (průzkum polárních končin, Afriky či Měsíce) vrhla na neuvěřitelně zajímavý, ale také velmi obsáhlý námět: přírodu, živou i neživou, která se před naším zrakem dosud skrývala pod hladinami oceánů a moří. Dostane se nám mnoha informací o záležitostech geologických a zeměpisných, ale nejpřednější místo si vysloužila mořská fauna. Mnohé už ostatně nasvědčuje skutečnost, že Verne si jako hlavního hrdinu vybral přírodovědce, navíc specialistu právě na mořskou zvířenu. Po jeho boku pak věčně stojí sluha, který sice není schopný rozeznat lososa od tuňáka, ale bez zaváhání všechny pozorované organismy zařazuje do rodů, čeledí, řádů a kmenů, což je dost možná i to, co si mnozí při vzpomínce na tento román vybaví. Kniha obsahuje naprosto neuvěřitelné množství informací o všem, co můžeme najít pod mořskou hladinou, a já jen litoval, že dosud neexistuje speciální vydání, ve kterém by krom základního textu byly obsaženy i obrazové tabule, na nichž bychom se mohli všechny vyjmenovávané živočichy pěkně prohlédnout (možná nápad do budoucna?). Přiznám se, že mně osobně tyto pasáže neskutečně bavily již při prvním čtení knihy (cca před 13 lety) a dosvědčuji, že byly jedním z faktorů, proč jsem se po vzoru profesora Aronnaxe vydal na profesionální přírodovědnou dráhu. Každopádně chápu, že četnost popisných pasáží může být pro některé čtenáře již neúnosná a často dává zavdat výtce, že kniha je nedějová a málo čtivá. Ale jsem si jist, že tyto pasáže dělají knihu natolik originální, že bez nich by nebyla ani z poloviny tak dobrá.

Verne si samozřejmě vyhrál i s technikou a v románu mohl uplatnit mnoho svých nápadů. Na prvním místě byla samozřejmě elektřina. Té je (od str. 88) věnována celá kapitola (12), v níž se dovídáme, že v zásadě vše v Nautiulu pohání elektřina. Na bázi elektřiny nakonec i zbraně vystřelující skleněné nábojnice, které fungují na bázi Leydenské lahve. Za pozornost dále stojí popis potápěcího obleku (str. 118 – přístroj - Rouquayrol Denayrouze). Jak jinak, nechybí ani Ruhmkorffův přístroj, který je využíván jako svítilna a v němž je obsažen již Bunsenův článek známý ze starších románů. Jedním z témat, která Verna nepochybně fascinovala, je možnost vyrábět kyslík rozkladem vody. I zde se tato myšlenka objeví (str. 350) – problém ale je, že v uzavřené ponorce by se nějak musel zachytávat oxid uhličitý. Právě tato pasáž představuje sympatické propojení chemie a biologie, při němž si čtenář plně uvědomí, jak důležité jsou pro nás (a naše organická těla) tak obyčejné plyny, jako je kyslík a dusík.

Bylo by toho ještě mnohem víc, ale to už bych musel přepisovat celou knihu. Takhle snad jen nalákám další potenciální čtenáře k jejímu prozkoumání. Zcela záměrně jsem vynechal kapitána Nema. Je to postava navýsost zvláštní, v románu se vlastně vyskytuje celkem sporadicky a až do samého konce nevíme, co si o něm vlastně myslet. Je to kladný hrdina, nebo zloduch? Možná závěr konečně něco prozrazuje a ukazuje nám, že pomsta někdy dokáže rozložit i tu nejušlechtilejší duši, ale to už jen hádám (nebo prozrazuji příliš mnoho).

Pár poznámek
V románu se objevuje myšlenka otevřeného moře na jižním pólu. Ta je nakonec ověřena, když hrdinové příběhu dostanou na místo, které považují za jižní pól (28. března 1868), přičemž volné moře se zde opravdu nachází. Nechci předjímat, ale myslím, že co se této otázky týče, ještě o ní od Veran uslyšíme.

Hrdinové příběhu při návštěvě Antarktidy ubíjejí tučňáky kameny a mají radost, jak snadno to jde (to už by dnes asi neprošlo).



Listopad 2016

Příště: Okolo Měsíce

Komentáře (1)

08.01.2023

vernem1850

Pěkná recenze.