Podivuhodné cesty Julese Verna, zastávka sedmá – Okolo měsíce

recenze

Vydání: Mustang, 1996, překlad: Alena Hartmanová

Hlavní postavy: Impey Barbicane, Kapitán Nicholl, Michel Ardan

Román Okolo měsíce vyšel poprvé v roce 1870, tedy pět let po svazku Ze Země na Měsíc, na který přímo navazuje. Příběh je mnohem komornější, a to doslova, protože celý se v zásadě odehrává „na palubě“ projektilu, který byl odpálen ze Země s cílem dorazit na Měsíc a dopravit tam tři dobrodruhy známé již z předchozího dílu – I. Barbicana, kap. Nicholla a Michela Ardana. Jestli se první díl pyšnil skvělým humorem a satirickou nótou, tak ani Okolo Měsíce v těchto ohledech příliš nezaostává, i když tak „našlapané“ už to asi přece jen není.

Některého čtenáře nepochybně odstraší opět ona již tolikrát zmiňovaná popisnost, která je v této knize opravdu značná. Dalo by se říct, že román je v první řadě deskripcí Měsíce, která je prokládána poměrně jednoduchým dějem (který slouží především jako kostra, jež autorovi pomáhá dostat se od jedné lunární otázky k další). Ale zároveň i vynikajícími dialogy, které jsou pro svou jazykovou malebnost (obdiv překladateli) radostí samy o sobě. Každopádně výsledek je nepochybně přesně tím, co si Verne přál, totiž shrnout knize veškeré tehdejší vědění o naší družici. Dozvíme se tak o kráterech, horstvech, „mořích“ i „pevninách“ a mnohém dalším. Ale autor si v knize dovoluje i teoretizovat o věcech a problémech, se kterými zatím lidstvo nemělo přímou zkušenost. Dojde tak například na stav beztíže, měření tepoty v meziplanetárním prostoru, dohady o tom, jak vypadá odvrácená strana Měsíce, zda je Měsíc obyvatelný a konečně i jak vznikl, apod.

Dostane se i na jedno z Vernových oblíbených témat, kterým je kyslík, zvláště pak na to, jaké jsou jeho účinky, když je člověk vystaven tomuto plynu v mnohem koncentrovanější formě, než je na Zemi obvyklé. Kdo Vernovo dílo zná, nepochybně si při jedné ze scén rázem vybaví, že podobný námět autor o několik let později detailně rozvinul v novele Doktor Ox.

Jak jsem napsal výše, děj je opravdu velmi jednoduchý a za pozornost tak stojí zejména to, jakým způsobem Verne dokázal, aby se cestovatelé mohli nakonec vrátit na Zem a o své cestě vyprávět celému světu. Co se pak stylu knihy a dalších drobností týče, vše jsem asi vypsal již v „zastávce čtvrté – Ze Země na Měsíc." Každopádně jsou tyto dva romány ukázkou opravdu toho nejlepšího, co Verne vytvořil a já už se těším, až se s Baltimorským Gun Clubem setkám opět na zastávce s pořadovým číslem 34, v románu Zmatek nad zmatek.

A na závěr? To co už jsem psal kdysi v komentáři:

"Člověk se maně ptá, z čeho asi jsou ta americká srdce, že je nerozbuší ani blízkost toho nejstrašlivějšího nebezpečí."

Prosinec 2016

Příště: Plující město (+ Prorazili blokádu)

Komentáře (0)