Pláňata

recenze

Pro mě byla Pláňata těžká hned ze dvou důvodů. Zhruba po stránku 180 jsem se úplně nechytala. Měla jsem pocit, že se tam nic moc neděje a upřímně jsem byla lehce zklamaná. Vyprávění bylo pozvolné a autorka skrze postavy popisovala jejich běžný denní režim. Velké téma byl samozřejmě život v komunismu, nostalgicky odkazovala na různé výrobky a vymoženosti, které tehdy byly či nebyly. Což ocení spíš člověk, který to zažil. Pak jsem ale měla možnost pořádně nahlédnout do hlavy nejen Pavlíny, ale i její matky a otce. A to teda bylo něco.

Nikdy víc jsem nebyla vděčná za rodinu a dětství, které jsem mohla prožít relativně šťastně. Pavlínina rodina vůbec neměla existovat, u nich je všechno prostě špatně. Matka Alena je vyloženě zlá, závistivá a nepříjemná. Ke svému manželovi i dětem se chová vulgárně, někdy až apaticky. Neustále má s něčím problém, stěžuje si pomalu i na vzduch kolem sebe, po revoluci střídá jednu práci za druhou, neboť jí pokaždé něco nevyhovuje. Otec rodiny je alkoholik. Totální lidská troska, do které si denně kopne vlastní žena. Myslí akorát na to jedno, miluje svou ženu, ale zároveň ji nenávidí. Ke svým dětem se chová neuvěřitelně vulgárně, nebojí se vůči nim použít výrazy jako „čubka“. Och bože! Otec roku!

V Aleně klíčí zlost z dětství, kdy podle ní měla matka výrazně radši její sestru, a tak ji nenapadne nic lepšího, než to samé udělat i u svých dcer. Pavlínu si oblíbí, Janu uráží. Což je ve výsledku jedno, protože po revoluci jde jejich život tak do háje, že se špatně mají vlastně úplně všichni.

Nebylo mi z toho vůbec dobře, a to se tam nedělo nic krvelačného. Alenu jsem vážně měla chuť zabít, to bylo něco příšerného a to její kňučení mě akorát tak nasíralo. Opět si z toho beru to, že někteří lidé by neměli mít děti a že některým lidem prostě nepomůžete, když se ta zloba a zášť v jejich duši násobí prakticky vším, co život přináší.

Za mě to není nejlepší kniha autorky, ale rozhodně probudí emoce.

Komentáře (0)