Plačky a nářky Prsatého muže

recenze

Když v roce 2003 vydal Josef Formánek po dlouhých sedmi letech svůj prozaický debut Prsatý muž a Zloděj příběhů nečekal, jaké reakce tím spustí. Kniha se stala doslova senzací a autor sám v českém kontextu literární celebritou. Recenzenti a kritici na jeho knihu pěli ódy a dávali jí přídomky jako „velký“, „magický“, „silný“. Čtenáři chválou také nešetřili a díky tomu má kniha v současné době již dvanácté vydání a byla nominována mezi sto nejoblíbenějších knih v anketě BBC a České televize Kniha mého srdce. Přesně po deseti letech Formánek vydal pokračování.

Hlavní hrdina David Zajíc, alter ego samotného autora, se vrací na ostrov Siberut a ke svému velkému zklamání zjišťuje, že se velmi změnil. Musí se vypořádat se změnami na ostrově a mezi lidmi kmene Mentawai, ale stejně tak i se svým osobním životem, jež je také plný změn. Kniha je díky tomu pouze sentimentálním příběhem o zmizelých místech a bytostech, a o láskách které zůstaly. Nic více než sentiment a melancholii čtenář v knize bohužel nenajde.

Pobyt na indonéském ostrově Siberut přiměl Formánka napsat příběh o zázraku, který ho potkal, když byl osobně na dně, v přítmí pralesa. Ve své první knize tak českému čtenáři zprostředkoval plastický výlet do pouště, džungle, popsal mu činnost šamanů, rituální obřady, ale nechal ho objevit i lásku k životu i strach ze smrti. Kvůli tomu všemu měla kniha mimořádný úspěch. V navazujícím příběhu se však čtenář s ničím takovým nesetká.

David Zajíc se na magická místa divoké přírody touží vrátit. Když se mu tato příležitost naskytne, neváhá a ihned odcestuje se svým kamarádem, věrným druhem „El Dalím“, potažmo ilustrátorem jeho knih Daliborem Nesnídalem.

Po příjezdu na ostrov se však nestačí divit. V jeho vzpomínkách ostrov zamrzl v čase, po jeho nové návštěvě však zjišťuje, že nic již není jako dřív. Lidé kmene Mentawai jezdí na motorkách, na motorových člunech, provázejí po svých vesnicích turisty a za ukázku veškerých rituálů si nechávají platit. Nejcennějším zbožím jsou na ostrově americké cigarety, japonské motorky a benzín. David Zajíc se s tím nemůže vyrovnat a stále vzpomíná na dny minulé. Je zklamaný ze zanikání kultury, jíž měl rád. Po celou knihu přemýšlí nad otázkou, zda by domorodci byli šťastnější s jejich původní kulturou, nebo jsou naopak šťastnější s kulturou novou.

Josef Formánek napsal román plný skepse a jakéhosi masochistického týrání sebe sama. Vnímá zaniklou spontánnost obyvatel kmene Mentawai a jejich nově vzniklou touhu po majetku. Popisuje dřevěné chýše, které jsou na pohled stejné jako dříve, při minulé návštěvě, ale při bližším prozkoumání je k vidění na střeše satelit a uvnitř v kuchyni například tradiční ohniště ve spojení s moderními elektrickými spotřebiči. Formánek je důsledný pozorovatel a čtenáře nešetří ani těmi nejmenšími detaily, jako jsou třeba mravenci, co přenáší do mraveniště zbytky sušenky. Místy čtenáře však svými nesčetnými detailními popisy až nudí.

Vypravěč se ve svých vzpomínkách k ostrovu Siberut přímou úměrou vrací i k rekapitulaci svého osobního života. Jeho obhajoba vlastního konání je mířena ke zmírnění černého svědomí. Příběh, ale i celá kniha autorovi slouží hlavně jako terapie. Čtenář se dostává do pozice psychologa. Ne každému však bude tato role příjemnou.

Josef Formánek knihu nazval Syn větru a Prsatý muž, ovšem vysvětlení tohoto názvu se čtenáři dostane pouze na několika málo stranách textu, v kterých přímo „Syn větru“ vystupuje. Název bychom tak mohli alegoricky přetavit do samotných úvah o rodině, jež jsou přítomné v celém textu.

Oproti první knize Josefa Formánka je navazující příběh tematicky chudší. Již od prvních vět však potvrzuje, že na sebe umí vršit text, jenž dokáže rychle plynout. V této knize má však problémy s vypravěčem. Ten je všudypřítomnou a vševidoucí instancí, což je z pohledu hlavního hrdiny na škodu. Textu by více prospěl vypravěč v první osobě, který by byl zároveň fokalizátorem svého vlastního příběhu. Text by se tak stal více uvěřitelným a čtenář by se do něho lépe „ponořil“, než v případě takto vyprávěného příběhu. Ten tak díky šamanům a jejich rituálům působí více jako pohádka než román.

Josef Formánek se kvalitě svého debutu, či knihy Mluviti pravdu, ani nepřiblížil. Spíše potvrdil, že většina pokračování by nemusela vlastně vůbec vzniknout. Příběh je nekonzistentní a se zbytečnými pasážemi. Například z ničeho nic začne čtenáře poučovat o tom, jak by se měla psát kniha jen proto, aby se za pár stránek bez jasného vysvětlení či uchopení textu vrátil k příběhu Davida Zajíce. Nedbale udělaná redakce knihy také nedělá dobrý dojem. Gramatické chyby jsou nepřehlédnutelné.

Formánek se vypsal ze svých pocitů a trápení. Přemýšlí nad stárnutím, nad rodičovstvím, nad manželstvím i láskou samotnou. Otevírá spoustu otázek na které, však nemá jasné odpovědi. Bojí se smrti, nechce ztratit lásku a celý příběh bojuje proti rostoucí globalizaci, co ničí i poslední kousky neposkvrněné přírody a kultury. Vše ovládají peníze a přetechnizovaná doba.

Kniha nenabízí žádný nový pohled na tuto skutečnost ani výjimečný příběh. Snaží se čtenáře upoutat na myšlenku, že svět je natolik proměnlivý systém, že bychom si měli chránit svůj vlastní kousek štěstí, ať už se pod ním skrývá cokoliv. K tomu by však stačil i text v jakémkoliv médiu a ne třísetstránková rozvláčná kniha, jež neurazí, ale také ani nenadchne.

Komentáře (0)