Česká verze umělého člověka

recenze

Nový román populárního spisovatele Emila Hakla Umina verze balancuje na pomezí žánrů a přitom je naprosto Haklovský. V příběhu mísí prvky detektivky, sci-fi i romantiky. Zároveň ovšem nechybí typické dlouhé procházky po pražských zákoutích a hrdina, který neví co se svým životem. Autor tentokrát narušil životaběh svého hrdiny umělou ženou Umou.
Kniha začíná banální situací, kdy si hlavní hrdina zabouchne klíče od bytu. Po bloumání Prahou a spánku mezi bezdomci se seznámí s nenápadným stařečkem. Z něho se však vyklube velmi důležitá osoba celého příběhu. Se svým kamarádem jsou totiž samotní tvůrci umělé ženy, kterou hlavnímu hrdinovi svěří do péče, aby ji naučil životu.
V první části knize chybí tempo a pomyslná „šťáva“. Bloumání po Praze a vhled do svědomí a myšlenek hrdiny už zdá se, jakoby Haklovi již plně nefungoval. To druhá část knihy, v které se již stará o umělou ženu Umu, je jiná. Atmosféra a tempo se zhutňuje a zrychluje. Tomu napomáhá členění knihy na několik částí a na krátké kapitoly, jež jsou prokládány ilustračními fotografiemi zachycující konkrétní části knihy. I právě díky tomu se, stejně jako ostatní Haklovi knihy, svižně a pohodlně čte. Jedná se o literární jednohubku, jenž čtenáře pohltí a za jeden večer ji přečtenou odloží.
Druhá část knihy již jednoznačně za tou první pokulhává. A je to bohužel kvůli nejdůležitější součásti jakéhokoliv vyprávění – ději. V této části knihy Emil Hakl čtenáře upomíná na fakt, že žánr románu není úplně pro něho to pravé ořechové.
Kniha je rozdělena do pěti částí, z nichž většinu z nich vypráví hlavní hrdina z pohledu první osoby. Což spojuje stejně jako u předchozích Haklových knih vypointované odstavce, jedinečný styl i jazyk. Autor však také změní styl vyprávění, který je u něho novinkou a dá se tak považovat za pokus o změnu. Jedná se o promlouvání k sobě samotnému, tedy o du - formu. K Haklovy se tato forma nehodí a jeho pokus o změnu se tak míjí účinkem. Doufejme, že tato forma zůstane ve fázi pouhého jednoho pokusu.
Kniha se zhruba ve své druhé polovině stává obvyklým vztahovým dramatem s přidanou hodnotou. Ta spočívá v tom, že se jedná o umělou ženu. Ta se totiž snaží pochopit fungování života, potažmo celého světa. A Hakl prostřednictvím hlavního hrdiny Umě odpovídá. Mluví tak o válkách, o víře, o nebezpečí terorismu ale i například o sociálních sítích. Hakl nejenom vypráví, ale zároveň sám o těchto otázkách přemýšlí a hlavně ještě více díky tomu nechává přemýšlet samotné čtenáře. A právě v těchto momentech je kniha a její sdělení nejsilnější.
Takřka detektivním závěrem knihy Hakl uzavírá téma o tom, jak by asi mohlo vypadat soužití s roboty, různými humanoidy a s výdobytky techniky, jež nás všechny obklopují a budou obklopovat ještě více na každém kroku.
Umina verze nepatří mezi Haklovy nejlepší knihy. Její téma ovšem stojí za pozornost a samotný příběh Umy také. Donutí totiž čtenáře přemýšlet nad mnoha otázkami. A to není zrovna málo.

Komentáře (0)