Perníková chaloupka

recenze

Perníková chaloupka (2013) / katule1992 (40 views)
Perníková chaloupka
Po nedávném setkání se švédskou autorkou Carin GERHARDSEN - Náledí - jsem se rozhodla porozhlédnout po její slavné Hammarbyjské sérii, která vycházela už od roku 2008, u nás konkrétně pak od roku 2013. Pořídila jsem si tedy první dvě knihy této mrazivé série - Perníková chaloupka a Máma, táta, děti. Jak první zmíněná kniha uspěla po vysoce nasazené laťce knihou Náledí se dozvíte dále.

Vše začíná na počátku

Komisař Conny Sjoberg z Hammarbyjského okresu byl vyrušen z domácí pohody, pokud se tak dal nazvat chaos, jež dokázala vytvořit pětice rozlítaných dětí, a dostal na starost případ brutálně zavražděného makléře. Naneštěstí veškeré dosavadní vyšetřování nevede k žádným vodítkům k nálezu jeho nepřátel a vraha. Aby toho navíc nebylo málo, dochází postupně k dalším a dalším nevysvětlitelným bestiálním vraždám po celém středním Švédsku. I v těchto případech je jakákoliv spojitost a naděje k nalezení vraha od počátku téměř nulová. Jediným vodítkem, jak se zdá, je jejich věk čtyřiačtyřicet. Ale kdo a především z jakého důvodu by někdo vraždil v okolí čtyřicátníky.

Paralelně s případem mrtvého makléře vyšetřuje Connyho kolegyně vyšetřovatelka Petra Westmanová nemálo závažný soukromý případ / problém možného znásilnění pod vlivem nebezpečných drog, které pravděpodobně užila během jedné příjemné noci s přitažlivým a kultivovaně vystupujícím mužem.

Oba dva mají před sebou ještě spoustu práce a ani jeden z nich ještě netuší, že k tomu, aby nalezly veškeré stopy k vyřešení případů mají před sebou ještě hodně práce...

Velmi pozvolný rozjezd..

Detektivní Hammarbyjská série je charakterizována vynikající výstavbou zápletek, kresbou stockholmského prostředí a řadou postav, které čtenáře musí zaujmout. Je tomu ale opravdu tak? První díl detektivních románů lze jednoznačně zařadit do detektivního žánru bez thrillerových prvků, které poměrně často bývají v detektivkách také součástí a tak před sebou máte příjemně oddechovou detektivní knihu, u které přeci jen stojí i detektivní zápletka trochu v pozadí.

Poměrně krátká kniha obsahuje nejen průběh vyšetřování psaný er formou především z pohledů dvou hlavních vyšetřovatelů, ale také krátké úryvky z deníku vraha, jež detailně popisují myšlenkové pochody v mnohdy emocionálně vyhrocených situacích psaných ich formou. Přestože se asi autorka snažila zvolenými formami vypravování vyhrotit situaci do toho správného napětí, stejně jako třeba u Náledí, zde to bohužel nefungovalo. Poměrně často jsem měla pocit, že některé části v knize byly úplně zbytečné, detailní a zdlouhavé a já se tak do knihy nemohla prostě dostat. Značí tom i fakt, že mi kniha, která má něco málo přes 260 stránek mi trvala dva dny. A to není úplně moje čtenářské tempo.

Dva souběžně vyšetřující případy mi nikdy nevadily, ba právě naopak, kniha je vždy mnohem více zajímavá, než když sledujeme pouze jednu odvíjející se detektivní linii. I zde ale narážíme na několik problémů. Obě detektivní linie rozebírají velmi ožehavá témata, a to téma šikany a znásilnění. Autorka Carin GERHARDSEN má sama se šikanou vlastní zkušenost, a tak mohla vložit své vlastní pocity do celé knihy. Povedlo se ji tak bravurně a především realisticky popsat pocity týraného dítěte a následky, které si člověk nese v sobě až do dospělosti. Zde má autorka můj velký obdiv.

Druhý sledovaný problém - znásilnění - byl i zde popsán s nutnou opatrností a jemností, který si zaslouží, ale do celého kontextu vyšetřování mi neseděl. Nejenže narušoval soustředění se na hlavní téma, ale navíc bylo v tomto případě vyšetřování až příliš rychlé a pro mě - coby čtenáře - téměř neuvěřitelné.

Nemohu autorce upřít body za propracovanost, kterou celému příběhu dala. Vše působilo téměř realisticky a na závěr čtenáře opět čeká menší překvapení v podobě autorčiných oblíbených zvratů. V porovnání ale s Náledím, přijde ten zvrat až moc pozdě. Tedy někdy v části, kdy už člověk dočítá knihu, ve které se příliš nic neděje a snaha autorky o záchranu je taková chabá.

Autorce se zde navíc povedlo vytvořit kontrast mezi dokonale milujícím rodinným prostředím hlavního vyšetřovatele Sjoberga a prostředím vraha, ve kterém byl nucen vyrůstat s matkou alkoholičkou, která ho dennodenně trýznila stejně jako spolužáci ve školce.

Perníková chaloupka není vůbec špatná kniha, ale v porovnání s Náledím je to úplně jiné kafe. Dlouho trvá než se kniha rozjede, chybí nějaké to napětí a zbytečné detaily trochu brzdí to nadšení ze čtení. Knihu bych proto doporučila nenáročným čtenářům a milovníkům detektivek, kteří mají rádi menší zvraty, jež jim nezamotají tolik hlavu. Proto hodnotím knihu tak jak hodnotím a nějaké ty hvězdičky si nechávám na další díl.

Komentáře (0)

kniha Perníková chaloupka recenze