Padesát odstínů šedé zóny zákona

recenze

Je vůbec potřeba Anderse de la Motte představovat? Tenhle švédský autor svou sérií Game, Buzz a Bubble dokázal, že severské krimi nemusí být jenom temné, psychologické a plné traumat z dětství, nýbrž že mohou nabídnout odlehčený humor, pořádnou dávku akce a originálně využít moderní technologie.

Teď vyšel jeho nový román MemoRandom, který stejně jako trilogie s Henrikem Pettersonem spadá do thrillerového žánru, ovšem tentokrát klade mnohem menší důraz na internet a smartphony.

Hlavní hrdina David Sarac není žádný geek, ale je podobně zajímavý – pracuje totiž pro policii coby „ochránce tajemství“. Jinými slovy má na starosti dohlížet na informátory a rekrutovat nové tipaře, které by policie mohla využít. Je to práce v šedé zóně, neboť podle oficiálních zákonů švédská policie informátory nesmí používat.

Hned na začátku MemoRanda jsme svědky toho, jak David při brutální autonehodě (ale byla to nehoda?) přijde o paměť, takže toho o něm jinak moc nevíme. Je jako tabula rasa, nepopsaný list papíru, který neví, zda se má popsat spíše pery policistů nebo tužkami gangsterů, jelikož rozlišit kdo je hodný a kdo zlý je bez vzpomínek nad jeho síly.

To je podle mě hodně zajímavá situace, kterou tady autor nastínil, a zmatení hlavního hrdiny je popsáno natolik dobře, že čtenář paranoidně podezírá úplně všechny z toho, že se Davida snaží zbavit.

Kromě Davida Saraca MemoRandom sleduje ještě osudy novopečeného švédského ministra spravedlnosti, který se po sebevraždě milenky zaplete do sítí podivné podsvětní organizace, a arabského přistěhovalce Atifa, který touží vypátrat vraha svého bratra. Osudy těchto tří mužů se propletou při hledání totožnosti jakéhosi tajemného informátora Januse.

Rád bych se pozastavil u téhle situace, která připomíná zajímavě rozestavené šachové figurky: nikdo neví, kdo je Janus, přičemž jak policisté, tak gangsteři to chtějí od Davida s pošramocenou pamětí zjistit (každá strana samozřejmě z jiného důvodu), ale pak tady je navíc ještě samotný Janus, jemuž nejvíc vyhovuje zůstat v anonymitě.

Žádná strana se nezdráhá využít smrtící prostředky k dosažení svých cílů a při této „honbě za Janusem“ vzniknou nanejvýš zvláštní spojenectví mezi lidmi, kteří by za běžných okolností stáli na opačných stranách barikády. Za tohle si Anders de la Motte zaslouží pochvalu, možná i přízvisko „geniální“.

Trochu mě ale mrzí, že na rozdíl od knih Game, Buzz a Buble už hlavní hrdina není natolik ujetý prosťáček. Stejně tak v MemoRandu chybí (pro mě bohužel, pro někoho možná bohudík) anglické výrazy a slovní spojení, které předchozím autorovým knihám dodávaly šťávu.

Ale jestli se vám líbila triloge Game a máte chuť na další knihu od autora neobyčejných thrillerů, MemoRandom si rozhodně přečtěte!

Komentáře (0)