Osvětimská ukolébavka

recenze

Vždycky, když narazím na knihu s obdobnou tématikou, pohlcuje mě hamletovské dilema. A totiž číst, a nebo si radši ušetřit mnoho slz a emočního vypětí.

Rozum mi vždycky radí, ať si jen přečtu nějakou recenzi a knížku nechám ležet. Jenže znáte to, chcete jedno a uděláte druhé. A to je i případ Osvětimské ukolébavky a příběhu Helene Hannemannové. Příběhu, který se zakládá na skutečnosti. Tohle všechno se více či méně doopravdy stalo. Z toho vám pak běhá mráz po zádech ještě o něco víc.

Vzít si za muže cikána, byť úspěšného houslového virtuosa, a mít s ním pět dětí není bohužel jednoduché ani dnes. Co potom v časech holocaustu. To nemáte zrovna dvakrát dobré předpoklady na šťastný a spokojený život. A nepomůže vám, ani že jste typická blonďatá, modrooká Němka.

Když se v Evropě začalo dít, co se dělo, Helene věděla, že to pro její rodinu neznamená nic dobrého. Bála se každého nového dne, bála se, kdy si pro ně přijdou, kdy se děti nevrátí ze školy. Bála se, pořád.

A jednoho dne se její nejčernější obavy naplnili. Přišli si pro jejího manžela a všech pět dětí. Helene sama splňovala všechno, co měla rasa nadlidí mít, tedy jí se deport do Osvětimi netýkal. Jenže řekněte tohle milující matce a manželce. Každá taková vám určitě s radostí vydá svojí rodinu a sama si bude spokojeně žít.

Samozřejmě odmítla. A dobrovolně se tak stala osvětimskou vězeňkyní.

Nikdo z živých neví, jak vypadá peklo, ale je dost možné, že právě život v koncentračních táborech se jeho krutosti dost podobá. Na takovém místě začnete vnímat věci docela jinak. Začnete si vážit sebemenších projevů laskavosti, drobných výhod, každého nového dne, kdy jste naživu.

Přestože byla Helene nyní osvětimskou vězeňkyní, pořád to byla kvalitní zdravotní sestra. Jejím úkolem tedy nebylo starat se jen o svoje děti, ale o všechny, které si vyhlédl arci zlosyn Mengele ke svým zvráceným pokusům. Ona sama si pak přece vzala, co nejvíce dětem poskytnou aspoň trochu ochrany, lepších podmínek pro život a v neposlední řadě lásky.

Helene nevěděla, co je s jejím mužem, po deportu je rozdělili, nevěděla, co bude s jejími dětmi ani všemi ostatními, nevěděla, co bude s ní. Přesto nepřestávala bojovat. Nepřestávala se starat a rozdávat lásku.

Osvětimská ukolébavka je krásným příkladem toho, jak dokáže být člověk na jedné straně nekonečně krutý a na straně druhé, kolik se dá najít v lidském srdci lásky.

Protože právě láska je hlavním motivem celého příběhu. Láska, která dokáže takřka nemožné, láska, která vás zachrání i z naprostých propastí lidské existence.

Osvětimská ukolébavka je silný příběh. Hodně silný. Není snadné číst jednotlivé zápisky z Helenina deníku a necítit obrovskou úzkost. Zvlášť pak, když si uvědomíte, že se něco takového opravdu dělo.

Za takové knihy jsem ráda a věřím a doufám, že se jednoho dne zapíší vedle Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou do povinné četby.

Komentáře (0)