,,Obladi, Oblada" zpívá si Smrt

recenze

Smrt a jiné vrcholy mého života (2016) / Aracely

Tak tato recenze bude tedy oříšek, ale to nevadí, jelikož mám ráda výzvy... Na knihu jsem narazila náhodou a zaujatá zajímavou obálkou i názvem jsem se rozhodla si knihu půjčit. Většinou čtu raději známé autory, ale chtěla jsem tomu aspoň dát šanci, i když jsem vůbec nevěděla, co od toho očekávat...
Zjistila jsem, že musím číst a číst a číst a ideálně jí vůbec neodkládat, což samozřejmě nejde... Nečekala jsem, že budu úplně pohlcena, přitom takový žánr obvykle nečtu.

Martin se u nemocničního lůžka své babičky setká se Smrtí, která vypadá jako mladý muž s černým pláštěm a síťkou na motýly, do které chytá duše zemřelých lidí...
Tehdy ještě sedmiletý hoch vidí a slyší Smrt, ta je překvapená, protože nikdo živý jí nikdy nevidí a začne si s Martinem povídat a časem se spolu spřátelí... Smrt má jasno, její nástupce, který je k tomu předurčený je Martin. Ten má po ní převzít její ,,poslání." Sám o tom ale nic neví, Smrt ho na to chce postupně připravit...
Thanatos nebo-li Smrt, se mu zjevuje kdykoliv chce a roky ubíhají a mezi nimi vzniká opravdové přátelství, hrají spolu šachy, chroupají brambůrky, které vždycky přinese, když se zjeví, hrají spolu bowling a chodí do kina, vyrušuje ho už jako dospělého při prvních milostných pokusech :-). Tolik k té veselé části... Martin postupně začíná přebírat jeho schopnosti, ať se mu to líbí nebo ne, vidí umírat své blízké a kamarády a štve ho, že s tím nemůže nic udělat, nějak tomu zabránit, Martin totiž ví, jak lidé zemřou a kdy, vidí to jako vizi, jednou se postaví Smrti, chce ty lidi zachraňovat, i když mají v čas, co se zjeví zemřít... Thanatos se zlobí, všechno má své důsledky a ty Martin brzy pocítí...

,,Do háje! Ujelo mi. Rukama jsem si instinktivně zakryl přirození. Přinesla jsem s sebou chroupání, oznámila mi Smrt nevinně a zatřepala sáčkem s chipsy. Chvíli jsem lapal po dechu. Počkej...já... hned se vrátím, odtančil jsem s rukama v rozkroku do koupelny. Zamkl jsem za sebou dveře do koupelny a natáhl se pro ručník, který jsem si omotal kolem pasu. Krátce nato vkráčela zavřenými dveřmi Smrt. Dobrý den, usmála se. Co se sakra děje? Jak to myslíš? Co tady děláš? Smrt pokrčila rameny. Chtěla jsem tě vidět. Při mých posledních návštěvách jsi mě vždycky moc rychle odbyl. Protože jsem neměl čas! Stejně jako teď! Zatřásla chipsy. Dáš si? Máš je přece rád, ne? Podala mi sáček."
Str. ~ 55.

Hořký, chvílemi smutný příběh, se spoustou nadsázky a humoru, spíše toho černého...
Dá se číst o umírání a smrti a usmívat se u toho?
To jistě ne! Ale dá se usmívat konverzacím Thanatose a Martina, legračním situacím a trapasům...
Thanatos je cynický, ale zároveň chápající a bere toto přátelství vážně, smrtelně vážně :-). I když sbírá duše do síťky na motýly už staletí a nic už s ním neotřese, přece jenom se v něm objeví trocha té lidskosti a laskavosti...

Martin mu jeho práci dost stěžuje, ale nakonec přijde na to, že nad Osudem se nedá vyhrát nebo snad ano??

Dočkáte se happy endu nebo všechno končí smrtí?
To už si musíte přečíst sami!

,,Obladi, Oblada"...

---

Troufám si říct, že tato nevšední kniha Vám uvízne v paměti a už na ní nezapomenete!

Komentáře (2)

Přidat komentář

---