O mezigeneračním porozumění

recenze

Jako důchodkyně si začínám uvědomovat, že mám tělo, protože se postupně ozývá. Tu bolí to, tu ono. Už mi není ani dvacet, ani čtyřicet, ba ani šedesát.
I když si ještě nepřeji odejít z tohoto světa, je jasné, že moje doba bytí na Zemi bude mnohem kratší než čas, který jsem zde dosud strávila. Nehroutím se z toho, beru to jako fakt.
Mám samozřejmě obavy z korony, ale ještě více z rakoviny a velké bolesti. Na druhou stranu jsem ráda, že pocházím z rodiny, v níž byla smrt pokládána za normální přirozenou součást života, a už coby malé děti jsme viděly naše zemřelé předky; naštěstí se všichni dožili relativně vysokého věku.
Celá naše valašská rodina byla silně nábožensky založená a to podstatně ovlivnilo i naši výchovu.
I když jsme nebyli bohatí, neměli jsme doma rozhodně duchovní bídu. Bylo běžné, že naši předkové umírali doma v prostředí, kdy byli zvyklí. Zcela tedy rozumím hrdince knihy ... a naposled konvalinky od Jarmily Pospíšilové, dvaadevadesátileté Magdě, která si přeje vzdor vážné nemoci zemřít v domácím prostředí. Já být v její kůži, rozhodla bych se stejně. Zastávám názor, že člověk by měl umírat v domácím prostředí obklopen svými blízkými. Snad i proto je mi hrdinka Magda tak blízká.
Krásně je v knize pojednán vztah Magdy a její praneteře, třicetileté Evy, která coby maminka malého chlapečka se stíhá starat i o nemocnou Magdu, za což si zaslouží můj obdiv.
Jak Magda, tak Eva, mi jsou velmi sympatické a určitě bych uvítala mít je za přítelkyně.
Eva má výhodu, že je materiálně zajištěna díky dědictví po předcích, ale na druhou stranu, měla pech na partnera. Její partner Tomáš má obrovské dluhy a je zřejmý jeho nezájem o ni a o jejich společného syna. Bohužel, obávám se, že podobné zkušenosti s partnerem čelí v dnešní době více žen. V této době je to navíc umocněno korona krizí, kdy roste nezaměstnanost, klesají příjmy a dluhy jsou větší hrozbou než dříve.

Kniha může inspirovat nás všechny, že můžeme prožit smysluplný život, i když ne vždy svítí sluníčko. Magda například zažila dobu, kdy nebyl dostatek potravin, a zřejmě i na základě této zkušenosti si jídla váží.

Já sama jsem v dětství a následně v mládí milovala vyprávění mé babičky, a proto dokážu pochopit, jakou radost musela mít Eva z vyprávění Magdy. Nyní já sama jsem už v roli babičky - vypravěčky a vyprávím mým vnoučatům o životě dříve, který se zdá tak odlišný od dnešní doby.

Kniha "...a naposled konvalinky" je laskavá a něžná jako pírko. Nyní v době korony, kdy se my staří lidé máme sociálně distancovat, je to doslova pohlazení po duši. Doporučuji všem mladým, aby tuto knihu půjčili nebo koupili svým maminkám a babičkám.

Ze srdce děkuji nakladatelství MOBA za tento skvělý recenzní výtisk.

Komentáře (0)