...a naposled konvalinky

Nádherný příběh plný lásky Evy ke své nemocné pratetě Magdy. Jejich vzájemné porozumění a láska bylo velmi dojemné.

Kniha se mi líbila.

Na jednu stranu ano, pěkné, na stranu druhou mi kniha asi ani moc nedala. Podruhé bych ji určitě nečetla. Vadila mi někdy šroubovaná mluva postav a překvapilo mne, když prateta sepsala své vzpomínky a rodinnou kroniku do jednoho sešitku a dodala, že sepsala vše, že už nemá co by doplnila. To jako vážně? :-D

Hodně smutné, ale na druhou stranu dost zištné, dopředu čitelné.
Ale jako nenáročné čtení, proč ne.

Příběh sám je trochu přeslazený, všechno se hezky samo vyřeší. Realita života má k idyle daleko, ale snad alespoň někomu knížka pomůže pochopit pocity člověka prožívajícího ve stáří a nemoci své poslední dny a zároveň i snahy a postoje pečovatelské strany. Žel, oslabení těla často doprovází i slabost ducha, což bývá velkou překážkou nalezení vzájemného respektu a empatie.

Nepřekvapí, neurazí....

Žádné výrazné dějové zápletky ani zvraty, příjemné čtení na volnou chvilku.

2 ženy, 2 životy, 2 osudy. Magda a Eva. 2 ženy, které k sobě našly cestu a měly si co říct a navzájem si byly oporou. Magda na sklonku svého života svou zkušeností a radou, Eva svou pomocí a empatií. Zajímavé, příběh dvou žen nutí k zamyšlení nad sebou samým, nad smyslem života, nad rodinnými vztahy, nad životem a smrtí. 2 ženy, 2 osudy, které život na určitý čas v určité době a na určitém místě svedl dohromady.

Knížku jsem přečetla po cestě k Baltskému moři. Příběh dvou žen mě naprosto pohltil. Moudrá a životem zkoušená Magda a empatická a obětavá Eva jsou hrdinky příběhu, který nejde odložit. U knížky jsem si odpočinula a zároveň mě přinutila uvažovat o životě.

Trošku mě mrzí, že v anotaci knihy je kladen důraz na děj, který se odehraje snad na posledních 10 stránkách.

Milé, oddychové čtení.

Půjčeno z knihovny. O dvou ženách z jednoho rodu, starší vzpomíná a mladší nadšeně poslouchá . Každá z žen má svůj příběh který nebyl nijak lehký.

Snaha napodobit Heřmánkové údolí těžce selhala. Pospíšilove sloh na mě dělá dojem slohu středoškolské, nevypsane studentky. Na to jak je příběh tenký, jsem se s ním prala pěkně dlouho.

U knihy mi bylo tak nějak smutno. Taková obětavost a pokora k blízkému člověku. Přála bych si, aby pro mě jednou někdo blízký udělal něco podobného. Ke konci mi tekly slzy dojetím i když jsem věděla jak to skončí.

Knížka od mé oblíbené autorky a moc dobře se mi četla,tahle tématika mě moc baví a nemůžu se vždy nabažit odkrývánim rodinných osudů.

Vlastne ani nevim, co si mam myslet. Prislo mi, ze se v nic moc nedeje. Ale stejne me nakonec strhla. Myslim, ze to je tip knihy, ktery si zaslouzi dostat sanci i kdyz po prvnich radcich to tak nevypada.

Příjemné čtení od oblíbené autorky, trocha smutku a nostalgie.

Příběh ze života dvou žen jednoho rodu, které přes generační rozdíl spojoval nejen zájem o předky jejich rodu, ale upřímná snaha si pomáhat, je krásný, příkladný a poučný.

Čekala jsem více, absurdní a navíc dlouhé dialogy.... Např. když doktorka Evě volá - po 2,5 stranách se teprve dovídáme proč volá. Donekonečna se opakující popis, co dělá Matýsek. Kniha mě nebavila .

Nebylo to špatné. Jenom jsem čekala, že to bude víc z historie rodiny. Většina děje se ale odehrává v současnosti, kdy hlavní hrdinka řeší problémy s partnerem a stará se o nemocnou tetu. Právě skrze tetiny vzpomínky se dozvídáme něco z dob dávno minulých, ale určitě to není nosné téma knihy, a navíc se u většiny členů rodiny opakuje motiv ztráty osudové lásky. Jak říkám, nebylo to úplně špatné, ale ani nejlepší.
PS: Strana 95 je teda hodně trefná!