Ničeho se neboj, Normane

recenze

Stále mám v živé paměti, když jsem poprvé viděla film Psycho. Bylo mi osmnáct, bála jsem se k zbláznění a myslela si, že po celou dobu ruce neodlepím od svých očí. Ale pryč od filmu. Preferuji totiž knižní podobu před hranou. Je proto zcela jasné, že všechny tři díly série od Roberta Blocha mají v mé knihovně své čestné místo. Když jsem se dozvěděla, že vyšla další kniha, která by měla být rádoby další knihou této série, bylo jen otázkou času, kdy se k ní dostanu.

Upřímně - informace o tom, že si někdo troufl zaplnit mezeru mezi dvěma příběhy dnes již ikonického Psycha, mě dostala do rozpaků. Na jednu stranu jsem byla zvědavá (konec konců jsem přece ženská) a na druhou jsem se obávala zklamání. Pořád jsem se sama sebe ptala, jak někdo může navazovat na někoho, když každý je svým způsobem originál?

Psycho: Sanatorium by mělo být vyplněním mezery mezi příběhy Psycha a Psycha II. Zde nám autor vypoví, co se přihodilo Normanu Batesovi během dvou desetiletí, kdy je zavřen v ústavu pro duševně nemocné. Tento nejnovější počin sepsal americký spisovatel Chet Williamson. Netroufám si říct, že se jedná o další díl této série. Beru ji jako samostatnou knihu, netřeba znát ostatních příběhů od pana Blocha.

Myslím si, že Normana Batese nemusím dlouze představovat. Je kombinací tří různých osobností. V jeho těle se nachází „normální“ Norman (který měl motel a žil v reálném světě), dítě, kluk (nesnesl pomyšlení na odloučení od matky) a pak Norma, jeho matka (s jejíž smrtí se malý Norman nedokázal smířit). Zajímavá kombinace, že?

V roce 1960, kdy se příběh odehrává, rozhodně něco, o čem se nemluví nahlas. A proto Norman a jemu podobní „pacienti“ jsou ubytováni v teple a bezpečí sanatoria, které by pacienti měli vnímat jako nemocnici, kde jim chtějí pomoci. O jejich blaho se stará mimo jiné i doktor Felix Reed, který zkouší své pacienty léčit pomocí psychoterapie. Oblíbil si obzvláště Normana, u kterého vidí pokroky, protože jeho šetrná metoda opravdu funguje a pomáhá mu dostat ho z jeho katatonických stavů. Když se doktoru Reedovi navíc ozve Normanovo dvojče Robert, o kterém doposud nikdo neměl ani tušení, příběh se začne rozjíždět tím správným směrem. Spolu s objevením dvojčete se však začnou v sanatoriu dít zvláštní věci…

Psycho: Sanatorium obsahuje úvod, 20 kapitol a doslov. V kapitolách není sepsán pouze hlavní příběh, ale vracíme se i do hluboké minulosti, se kterou je toto zařízení pro duševně nemocné pacienty spjato. Říkala jsem si, k čemu tyto vsuvky slouží, ale v závěru do sebe vše zapadlo a já pochopila.

Dle obálky jsem si myslela, že se budu při čtení i trochu bát, jako tomu bylo v případě knih od Roberta Blocha. Nejen, že jsem se nebála, ale něco mi tam navíc po celou dobu vázlo a nemělo to ten správný spád. Možná za to mohly dva rozdílné světy - jeden v sanatoriu (jeho pacientů a zaměstnanců) a pak ten, který žil Norman. Ten se totiž vyjadřoval převážně monology a rozhovory uvnitř sebe samého. Jediný člověk, se kterým dokázal vést smysluplný rozhovor, byl jeho bratr, který ho chodil navštěvovat mimo oficiální návštěvní hodiny.

„Shodou okolností mi dnes Robert volal, mám ho omluvit, že tak dlouho nepřišel. Nemá čas kvůli práci a rodině. Děti měly chřipku a on měl na krku restauraci sám, žena se starala o děti.“

Ze začátku jsem si oblíbila postavu Roberta. Zdál se mi milý, pracovitý a vyloženě jako rodinný typ. Bylo od něj velkorysé, že nezahálel a vyhledal krev své krve, která je považovaná za nemocného „vraha„. S postupujícími stránkami jsem však s Robertem začala mít problém, něco mi nesedělo…

Musím však ocenit bravurní vyvrcholení. Kdyby se v tomto duchu táhla celá kniha, dala bych vyšší hodnocení, ale bohužel, závěr byl jednou z mála věcí, která stojí za zmínku. Nečekala jsem mnoho, tak nemohu být zklamaná, ale v koutku duše jsem možná přece jen doufala, že se dostaví nějaké to vau. Přišlo sice jednou, ale to mi na 200 stránek přijde bohužel málo.

Pokud bych knihu četla bez znalosti Psycha, byla bych nadšená. Ale protože jsem neustále porovnávala styl obou autorů a jejich schopnost dostat čtenáře k sobě, hodnotím jak hodnotím.

Komentáře (0)