Není kouře bez ohýnku.

recenze

Tak, a je to oficiální - stárnu! Přestávají mě bavit psychothrillery (páč už jsem stará a jen tak něco mě nepřekvapí), romantika se spartakiádními postelovými výkony už mi taky přestává připadat zábavná (páč jsem stará a z pekáče buchet, uhrančivého pohledu a řezaných čelistí se mi už kolena jen tak nepodlomí), ale neuvěřitelně mě poslední dobou baví příběhy z vesniček, maloměst, kde každý zná každého, navzájem si vidí do talíře, občas se objeví nějaké to tajemství, drbíček či překvapeníčko (páč jsem stará a tohle v představách mého mladého já mají staří lidé rádi). Je vám tedy jasné, že mé první setkání se slečnou Marplovou dopadlo na výbornou (a to až tak, že se dokonce divím, že spolu nesedíme na lavičce a neštrykujeme nějaký ten svetřík, takové se z nás staly nejky)!

Ale aby se nám to tady nezvrhlo v elegii na mé ztracené mládí, vraťme se k mé premiéře se slečnou Marplovou. Upřímně, za svůj život jsem přečetla jen jednu jedinou knihu Agathy Christie, z níž jsem byla nadšená, a věděla jsem, že ji určitě budu chtít číst dál. Jen musel nastat ten správný čas (nebudeme používat obraty typu dozrát, zestárnout či nasbírat zkušenosti, páč bychom se opět vrátili k mému stárnutí, a to přeci nechceme). A nastal ve chvíli, kdy jsem v knihkupectví stála u vydání Není kouře bez ohýnku, jehož nový paperbackový kabátek na mě doslova volal (mimochodem, tajně doufám, že v tomto provedení vyjde více případů).

Není kouře bez ohýnku má všechno, po čem má stárnoucí duše prahne - odehrává se na anglickém venkově, kde si ani neprdnete, aniž by to do pěti minut nevěděli všichni ostatní (tyhle vesnické tamtamy miluju), anonymní dopisy, které se dost nevybíravě šťourají v soukromí, sympatického a vtipného vypravěče, ždibínek romantiky a vraha, kterého jsem neodhalila (i když jsem se svou teorií byla jen o kousíček vedle). Překvapením pro mě bylo, že se slečna Marplová zjevila v podstatě až v závěru jako deus ex machina, ale nijak mi to nevadilo, jen jsem zvědavá, jestli je to pravidlem, anebo se u jiných případů zapojuje více (to samozřejmě brzy zjistím, páč tohle vidím jako dlouhotrvající, perspektivní vztah).

Podtrženo, sečteno, bavilo mě to ohromně, navíc žádné hektolitry krve, žádná extrémní drasťárna, ale stará dobrá vraždička bez zbytečného (a nechutného) předvádění se. A když tak nad tím přemýšlím, ode dneška zřejmě patřím do fanklubu slečny Marplové. Jo a stará nejsem a nikdy nebudu, na to nemám čas - já jen kvetu!

Komentáře (0)