Řeka mě volá domů.

recenze

Barbados, rok 1834. Místo, kde bylo právě zrušeno otroctví s jedním velkým ALE - z otroků se stávají učňové a musí po dalších šest let sloužit u svého pána v úplně stejných podmínkách. A jedním z těchto učňů - otroků je i Rachel. Rachel, která se rozhodne, že už takhle dál nemůže, uteče ze "své" plantáže a vydá se hledat svých pět dětí, které byly prodány (jí) neznámo kam.

Řeka mě volá domů je kniha o mateřství, mateřské lásce a síle mateřského pouta. Ale s každým hledáním dalšího ztraceného dítěte se dozvídáme i nový střípek historie otroků v Karibiku. A byť byla kniha plná silných momentů, měla jsem to s ní jako na houpačce.

Ano, tady asi půjdu dost proti proudu, protože navzdory tématu to po mně celé jen tak nějak sklouzlo. Vůbec mě to emočně nerozložilo, jak jsem čekala (a jak to jiní popisovali), prostě mě to nechávalo chladnou.

Čím to bylo? Netuším, ale mohla jsem být přemotivovaná nadšenými reakcemi ostatních (a přirovnáním ke skvělé knize Hory zpívají), nebo mi nesedl autorčin styl, který se místy docela táhl, anebo jsem stále ochromena dočtením záverečného dílu Šikmého kostela (což ke dost možné).

Každopádně určitě od čtení neodrazuji, protože nadšených ohlasů je spousta, témata jsou skvělá, jen pro mě zkrátka podaná formou, s níž jsem si nesedla.

Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s @knihkupectviluxor za účelem recenze.

Komentáře (0)