Myši Natálie Mooshabrové - příběh mimo prostor a čas

recenze

Myši Natálie Mooshabrové (2004) / Matematicka
Myši Natálie Mooshabrové - příběh mimo prostor a čas
Příběh odehrávající se ve zvláštním čase (některé reálie odpovídají cca první republice, ale na druhou stranu lidé běžně létají na dlouhé pobyty na Měsíc) na zvláštním místě (ve velkém městě mezi nejchudším a nejotlučenějším činžákem, velkými náměstími se sochami předsedy a královskými paláci) se spoustou detailů, které se opakují v různých obměnách (paní Mooshabrová třese svojí černou taškou, paní Mooshabrové se chvěje pápěří na klobouku,…), se spoustou slovních hříček (např. rozinky – hrozniky) a velkou dávkou tajemna.

Tak by se taky dal charakterizovat román Ladislava Fukse, ve kterém v roce 1970 opustil svoje dosavadní téma druhé světové války a holokaustu, kterým se proslavil. Tématika člověka ohroženého nesvobodou a násilím je ale aktuální i v tomto příběhu, byť nepřítel není od začátku jednoznačně pojmenován.

Nejprve to vypadá, že předseda Albín Rappelschlund vládne vcelku harmonicky s vdovou panovnicí kněžnou thálskou. Od různých školáků, které navštěvuje paní Mooshabrová, se dozvídáme jeho životopis v různých obměnách. Už od začátku je ale jasné, že není vůbec jisté, zda a kde vůbec tato kněžna je. Byť jsou narozeniny obou vůdčích postav státním svátkem, lid je slaví zcela odlišně. Na svátek vdovy panovnice všichni pálí kadidlo a dávají koláče a víno do oken, ale na svátek Albína Rappelschlunda je pouze ozdobena jeho socha na hlavním náměstí.

Celou dobu se pozornost vypravěče zaměřuje na starou paní Natálii Mooshabrovou. Žije v otlučeném činžáku prostým životem jako vdova, kterou občas navštíví její nezdárné dospělé děti, nesnáší myši a stále na ně líčí pasti. Přivydělává si placenou péčí o několik hrobů na hřbitově a dobrovolnicky vypomáhá na „Péči o matku a dítě“. Navštěvuje rodiny, na jejichž děti přicházejí stížnosti, a snaží se zjednat nápravu. Chodí ve starém černém oblečení s černými taškami různých velikostí, kterými neustále třese. V druhé části knihy si však zapůjčí mnohem hezčí oblečení od správcové domu, a tak můžeme spatřit také paní Natálii Mooshabrovou jako elegantní dámu s bohatým kloboukem, na kterém se pro změnu pravidelně chvěje bohaté pápěří.

Hrůzy režimu Albína Rappelschlunda na tuto starou zapomenutou paní příliš nedoléhají, dozvídáme se o nich spíše v náznacích. Jejich zrůdnost se nám naplno ukáže až v samém závěru knihy:

Půl století po ní pátral, předstíral a lhal, zřizoval kriminály, naposled na Měsíci u kráteru Einstein… a nelekal se ani popravovat děti. Z jeho vůle zasedal Státní tribunál pro spojení s ďáblem, z jeho vůle byla každoročně ďábelská listina pokryta aspoň několika jmény, z jeho vůle byl rozčtvrcen před léty i malý nebohý Napoleon Stallruck. Z jeho vůle lidé nesměli pátrat po kněžně, z jeho vůle se střílely rodiny, podezřelé, že ví o jejím pobytu a nehlásí to, z jeho vůle vládl v zemi nejhorší nepřítel člověka – strach.

Text knihy obsahuje mnoho rysů absurdnosti: zdánlivé detaily v něm nabývají postupně většího významu, často se stejné motivy s různými obměnami opakují, objevují se různé jazykové hry. Velké úvahy se střídají s naprosto banálními popisy. Je téměř nemožné všechny tyto náznaky pochopit už při prvním čtení. Jde tedy o knihu, ke které se čtenář může vracet a stále v ní objevovat něco nového.

Kniha mi mnohými svými rysy připomínala Orwellovo 1984, které však v té době u nás bylo zakázané. O to překvapivější mi přišlo, že tato kniha mohla vycházet v 70. letech. Snad jen díky zasazení „mimo prostor a čas“. Ve srovnání s Orwellovou knihou je ale v Myších Natálie Mooshabrové podstatně více úvah o víře postav – a to nejen o víře samotné Natálie, ale i dalších postav. Takto například uvažuje paní Mooshabrová při úpravě „svých“ hrobů:

Otřela lucernu na světlo věčné, místečko v ní, kam se dává olej nebo svíčka, a pak pohlédla na anděla. Jeho peruť, která byla již dost dlouho naražená, stále ještě držela, ale paní Mooshabrová měla dojem, že jak postupuje čas, drží míň a míň a asi brzy spadne vůbec. „Co bych pak asi dělala?“ řekla si s pohledem na peruť, „musila bych jít na hřbitovní správu. Poslali by sem správkaře či kameníka…“ paní Mooshabrová kývla hlavou a vzdychla… „ten anděl tu jistě do konce světa, jak je hrob zaplacen, nevydrží, do toho posledního soudu, zmrtvýchvstání. Jestli ovšem,“ napadlo ji a opatrně čistila andělskou peruť, „jestli ovšem vůbec nějaký poslední soud a zmrtvýchvstání je. Poslední soud snad ano,“ řekla si, „ten snad být musí, ale zmrtvýchvstání…?“ Paní Mooshabrová dočistila anděla, vzala jiný hadřík a začala čistit nápisy na hrobce. I ony byly zlaté a dost zašlé a paní Mooshabrová věděla, že když je vyčistí, budou se lesknout jako na hrobě šťastné matky Cancerové. Čistila nápis „Rodina školního rady barona de Schubauera“ a čistila nápis „Školní rada Joachim baron de Schubauer, nar. 1854, zemř. 1914“ a čistila pod ním tu dlouhou řadu jmen a číslic, „Mathurin, Anna, Leopold, Rosalie“. Když byla hotova, nápis prokoukl a také se leskl a blyštil skoro jako nový. „Copak asi ten neposlušný vzdorovitý synek pana velkokupce, kde na státní svátek nastoupím,“ vzpomněla si paní Mooshabrová znovu, „copak by mu asi řekl tento školní rada, kdyby ještě žil. Asi by se zhrozil jako jeho otec velkokupec, možná že ještě víc.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou a schovala košťátko a hadříky do tašky. A ještě jednou pohlédla na hrob a na andělovu peruť a šla dál. Teď už skutečně k Terezii Bekenmoschtové.

Co se týče víry, nenabízí kniha ani tak odpovědi, jako spíše otázky a polemiky. Autor v nich nechává na čtenáři, s kterou z postav bude sympatizovat a proč. Takové zamyšlení i nad vlastní vírou pro nás může být velice cenné:

„Claparéda,“ kývl lékárník, „nebo Pestalozzi. Nebo Rousseau nebo Komenský.“
„Asi nějaký básníci,“ řekla paní Mooshabrová a lékárník zamžikal a kývl.
„Ano, básníci,“ kývl, „básníci. Protože věřili, že se dá člověk převychovat. Ale to se, paní, nedá, to byl právě ten jejich omyl. Věříte na pánaboha?“
„Nevěřím,“ zavrtěla paní Mooshabrová hlavou, „já věřím na osud.“
„Na osud?“ zamrkal lékárník a zatahal se za bradku, „to je dost divné. Co to značí, věřit na osud a ne na pánaboha?“
A když paní Mooshabrová mlčela, lékárník řekl – a stále držel Rattenal:
„Ptám se jako, v čem vidíte rozdíl, co ten osud je.“
„Osud je,“ řekla paní Mooshabrová a zatřásla taškou, „že co se mělo stát, se stalo, a co se stane, se stát má. Můj osud byl třeba ten, že jsem měla dvě nehodný děti.“
„No a co tedy z toho,“ pískl lékárník a pohlédl na nedaleké váhy, „věřit na něco, co se stalo, či na něco, co se stane, to přece není žádná víra. To přece ví každý, co se stalo, na to není třeba věřit. A věřit na to, co se stane, je nesmysl, když nevíte, co. To je divná víra, paní. To je jako věřit na dům nebo na ptáky. Nebo,“ řekl a pohlédl na váhy, „na chození nebo zítřejší den.“ Lékárník se na chvíli odmlčel, položil Rattenal na pult a pohlédl na desky.
„Říkáte,“ zatahal se s pohledem na desky, „že na tom vašem průkazu je podpis madam Knorringové.“ A když paní Mooshabrová kývla, lékárník rozevřel desky na pultě a objevily se noty.
„Madam, paní,“ zapištěl lékárník a opřel se hrudí o pult, „je velká pěvkyně. Bude zpívat v Rekviem v obrovském pěveckém sboru soprán. Já tam zpívám též,“ zapištěl, „bas.“ A lékárník s pohledem do not si začal pobrukovat nějaké takty. Paní Mooshabrová stála před pultem, hleděla na noty, na lékárníka a hlavně na ten pruhovaný Rattenal. Konečně lékárník dobroukal a zdvihl za brejličkami oči.
„Víte, paní, co je to Rekviem?“
Vtom se otevřely dveře a do lékárny vstoupil zákazník. Nějaký mládenec s vousy.
„Rekviem je,“ zapištěl lékárník za pultem a mrkl na mladíka, „zádušní mše. Nejhůř se zpívá Dies irae, dies illa, to je paní, fortissimo. Onen den, den hněvu lkavý, zruší čas, dým vzejde tmavý, David, Sibyla, tak praví… tak, paní, zpíváme. Basy jsou velmi důležité, to ve fortissimu vždycky. Co si prosím přejete?“ otočil se lékárník k zákazníkovi.

Velké tajemství, které se před čtenářem odkryje v průběhu četby, nebudu ani naznačovat, nechci vás ochudit o čtenářský zážitek. Jsem ale přesvědčena, že četba knihy čtenáři může přinést i mnohá další tajemství a otázky, které v něm mohou ještě dlouho doznívat. I proto se vyplatí tuto dnes více než padesát let starou knihu číst.

Komentáře (0)

kniha Myši Natálie Mooshabrové recenze